Bydlení tohoto typu se objevilo po bolševické revoluci v roce 1917, kdy se dělníci a rolníci usadili v měšťanských bytech, jejichž majitelé byli většinou vykázáni do jediné místnosti ve svém dřívějším příbytku. Život v „komunálce“ popisovali známí spisovatelé (Ilf-Petrov Dvanáct křesel), i písničkáři (Vysockij).

Ještě v 80. letech představovaly "komunálky" skoro dvě pětiny bytů v centru Leningradu. Ale po pádu komunismu v roce 1991 si mnoho měšťanských bytů, většinou už velice zchátralých, koupili zámožní Rusové a spoustu někdejších nájemníků přestěhovali do vlastních malých bytů na sídlištích.

Myšlenka společného bydlení se neuchytila jenom v Rusku. Po první světové válce a rozpadu monarchie se Vídeň ocitla v těžké sociální situaci. Vídeňská léta 1920 byla obdobím radikálních sociálních experimentů, zejména v rukou sociální demokratické městské vlády. Nebyla práce, Rakousko zaplavily tisíce imigrantů, vracelo se do ní mnoho válečných invalidů a obecně vládla deziluze spojená s hospodářskou i finanční krizí a hyperinflací. Obyvatele metropole navíc kosila španělská chřipka a další nemoci, byty chudých byly přeplněné a nákaza se rychle šířila.

Vládnoucí strana se proto rozhodla vybudovat velkorysý sociální program, jehož součástí byla i výstavba takzvaných hofů – rozlehlých obytných souborů s malými byty a sociálním zařízením, k němuž patřily mateřské školy, prádelny, jídelny, ale i knihovny nebo ordinace lékařů a další služby. Nejznámější je komplex sociálního bydlení Karl – Marx – Hof. Toto období, nazývané Rotes Wien (rudá Vídeň), je dnes předmětem, na rozdíl od Ruska, kde „komunálky“ přetrvávají, dnes turistickou atrakcí.

U nás se tyto experimenty sociálního inženýrství, které usilovalo o přeměnu společnosti ke kolektivismu, promítly do výstavby tzv. Kolektivního domu (Koldům) v první polovině 20. století. Součástí koldomů mělo být nejen bydlení, ale i veškeré občanské vybavení, včetně školek, jídelen a volnočasových zařízení. Největší realizací pak byl Kolektivní dům v Litvínově.

Levicové myšlení se dnes projevuje v tzv. sdílení, které prosazuje především Čižinského hnutí Praha sobě. Občané by měli sdílet koloběžky, elektrokola, osobní automobily, a časem dojde i na byty. Piráti zase chystají „sčítání“ prázdných bytů podle elektroměrů a jejich zdanění (podle poslance Pirátů Ferjenčíka je na místě zvážit v tomto případě i zvýšení daně z nemovitosti, což by prý v konečném důsledku mohlo vést ke snížení cen bytů!?), a případné jejich vyčlenění pro sociální bydlení.

V Německu jsou mladí socialisté již o něco dál. Chtějí znárodnit automobilku BMW, zakázat lidem vlastnit víc než jeden byt, ve kterém sami bydlí, kolektivizovat a vyvlastňovat. Ač tyto názory považují šéfové SPD v Německu za mladistvé blouznění, předseda SPD ve spolkové zemi Severní Porýní - Vestfálsko tvrdí, že „je třeba o tom začít diskutovat.“