Všem europoslancům bylo dáno k odsouhlasení uvolnění částky 3,8 milionu eur z Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci na rekvalifikaci 466 pracovníků, kteří byly propuštění po krachu vnitrostátní letecké společnosti Air Italy. Návrh jsem podpořil, i když si myslím, že to Itálii, která je zemí, jež byla v Evropě nejhůře poškozena ekonomickou krizí způsobenou pandemií, asi zásadním způsobem nepomůže. Itálie podle vládních statistik dává ze státního rozpočtu na sociální politiku celkem 486 miliard eur. Jen na rekvalifikace vynakládá více než 9,5 miliardy eur. Unijní pomoc má tedy význam „plivnutí do moře“.
Před hlasováním jsem se chtěl zeptat na některé otázky, které mě napadly při čtení návrhu rozhodnutí o uvolnění peněz. Předně mě zajímalo, zda si rekvalifikovaní budou muset nechat na obličej, nebo jinou viditelnou část těla, nechat vytetovat vlajku EU. Cedule ozdobené modrou vlajkou se žlutými hvězdami vidíme vedle každé silnice, na jejíž opravu přispěl rozpočet EU. I když jde o minoritní část nákladů. A i když vlajka ČR na kameni s mosaznou cedulkou vždy chybí, přestože většinu nákladů hradí český státní rozpočet.
Hlasování o uvolnění několika milionů na podobné rekvalifikační projekty máme v poslední době na programu prakticky na každém plenárním zasedání. I když jde v rámci rozpočtu EU, který disponuje částkou přes 100 miliard eur, o drobné. Rakouského rozpočtového komisaře Johanese Hahna (ÖVP) jsem se chtěl zeptat, proč nám to vlastně předkládají, když podle nařízení 2018/1046, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie (finanční nařízení), může o uvolnění takto „drobných“ částek z rozpočtu rozhodnout sama Evropská komise v rámci tzv. rozpočtové flexibility.
Také jsem chtěl vědět, kdy dostaneme příležitost rozhodovat o uvolnění peněz z rozpočtu EU jednotlivým neziskovkám jako Open society fund (OSF) miliardáře George Sorose. Nedostal jsem však příležitost své všetečné dotazy na plénu položit. Přestože jsem si žádost o vystoupení k tomuto bodu podal v řádném termínu – tedy týden před začátkem plenárního zasedání, když poslanci ještě nemají definitivní program schůze, ale jen předběžný návrh, který Konference předsedů zasedající ve čtvrtek před plénem často mění. Slovo mi nebylo uděleno proto, že nejsem členem rozpočtového, ale zemědělského výboru.
Podle pravidel bruselské „prohloubené demokracie“ vepsaných do jednacího řádu europoslanec na rozdíl od poslance české Sněmovny nemůže mluvit k čemu se mu zachce, nebo když jej zaujme něco zajímavého v rozpravě. Je otázkou, jestli by se instituce, v níž působím, vůbec měla nazývat slovem „parlament“, které vzniklo z francouzského slova „parler“, což znamená „mluvit“. Debata je na plénu EP v podstatě jen imitovaná. Jak jsem již napsal, přihlásit se do rozpravy ke konkrétnímu bodu musí poslanec týden před zahájením plenární schůze. A pak čeká, zda bude zařazen mezi „šťastlivce“, kterým byl přidělen slot s řečnickou lhůtou.
Na každý bod jednání je vyhrazena většinou hodina času. Bez ohledu na to, zda jde o rozhodování o 3,8 milionech eur nebo o celé rozpočtové kapitole za 30 miliard eur. Jednací hodina je „rozporcována“ na minuty mezi jednotlivé frakce podle principu poměrného zastoupení. Jednotlivým poslancům je z frakční kvóty přidělována většinou jediná minuta – výjimečně 2 nebo 3 minuty - pokud jde o stínového zpravodaje. Přednost mají členové garančního výboru. Ostatní mají šanci, že se na ně dostane jen výjimečně.
Je jasné, že během minuty není možné ani popsat problém, k němuž poslanec překládá pozměňovací návrh. Natož jej pořádně zdůvodnit. Jednotlivá vystoupení mají většinou podobu obecných frází. Z poslanců, kterým nebyl předem přidělen slot k vystoupení, nesmí mluvit nikdo ani kdyby chtěl reagovat na sebenehoráznější nesmysl, který řekl někdo z jeho kolegů, jimž byl debatní čas přidělen. Proto je také obří jednací sál prázdný i v době, kdy neřádí koronavirus, a sedí v něm jen řídící schůze, poslanec, který právě mluví, a ten, kdo má mluvit po něm. Kvalita „řízené“ debaty tomu samozřejmě odpovídá.
Protože jsem nebyl vylosován, abych během minuty položil dotazy komisaři pro rozpočet, bylo mi doporučeno, abych svůj požadavek řešil prostřednictvím stínového zpravodaje naší frakce identita a demokracie (ID). Přináším Vám tedy odpovědi německého člena rozpočtového výboru Gunnara Becka (AfD):
Europoslancům je uvolnění mnoha jednotlivých vydáních relativně drobných částek na populární účely předkládáno k odsouhlasení proto, aby bylo možné aspoň někdy napsat, že europarlament udělal něco užitečného pro lidi. Těch příležitostí, kdy to lze konstatovat, je velmi málo, a proto je nutné „vylepšovat skóre“. Že jde o „drobné“ ve rovnání s miliardovými škodami, které působí směrnice a nařízení EU schvalované poslanci, je o důvod víc, aby takových rozhodnutí o „drobných“ bylo hlasováno co nejvíce. Prý to pak opticky lépe vypadá před voliči.
Na příležitost hlasovat proti rozhodnutí o přidělení peněz neziskovkám se těším marně. Jako europoslanec k tomuto rozhodování nikdy nebudu připuštěn, i když jde v součtu o řád větší peníze. Kolik přesně miliard eur ročně dostanou z rozpočtu EU politické neziskovky jako OSF nelze zjistit ani z auditoria – což je unijní obdoba státního závěrečného účtu. Část peněz přidělují neziskovkám jako Člověk v tísni národní rozdělovny dotací EU. Do verze absolutoria, která je předkládána EP je zapsán pouze souhrn a nikoli jednotlivé dotace pro všechny příjemce ve všech členských státech.
Jako poslanci však nesmíme hlasovat ani o jednotlivých dotacích, které probruselským neziskovkám z rozpočtu EU na podporu „nezávislého tisku“ nebo „právního státu“ rozdává přímo z Bruselu komisařka pro hodnoty Věra Jourová (ANO). Komise si je vyhradila do vlastní působnosti podle pravidel stanovených finančním nařízením.
O penězích pro jednotlivé „bruselské úderky v jednotlivých členských státech“ se na plénu nikdy ani nehovoří. Natož aby si o nich hlasovalo. U některých z „podpor spřáteleným“ by mohlo hrozit, že by byly mohly být europoslanci vyhodnoceny jako nesmyslné plýtvání rozpočtovými prostředky. A mohlo by jim hrozit zamítnutí. Takže pro jistotu o jejich uvolnění rozhoduje sám komisař v rámci rozpočtové flexibility. Výjimečně u větších částek, jsou akce schvalovány celou Komisí. Evropskému parlamentu to není nikdy dáno ani ke konzultaci.
Kolegovi Beckovi jsem na jeho vysvětlení řekl, že z nás Komise dělá šašky, kteří jí slouží jako křoví při propagování populárních věcí, ale bez jakékoli reálné moci ovlivnit zásadní rozhodnutí. Odpověděl mi: „Jsem rád, že jsi to pochopil už za 2,5 roku. Řadě europoslanců to nedojde ani za 3 volební období!“. A to je podstata bruselské „prohloubené demokracie“.
Na tetování rekvalifikovaným se společně zeptáme komisaře formou písemné otázky, což je obdoba písemné interpelace. Co nám komisař ve tříměsíční lhůtě, kterou má na odpověď, napíše, samozřejmě zveřejním.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV