Problematiku soužití s cikánskou/romskou menšinou řešíme v ČR i na Slovensku řadu let. Ani my ani Slováci jsme však dosud nevyřešili nic. Dlouholetý tlak doktríny politické korektnosti spolu s nejrůznějšími lidskoprávními organizacemi, aktivisty, nerealisticky uvažujícími, naivními či zkorumpovanými politiky, trousícími kolem sebe hesla o právech menšin, přinesly další dvě komplikace navíc.

Za prvé hodily klacky pod nohy jakýmkoli snahám či nástrojům k alespoň částečnému řešení problému (dnes je v podstatě nelegitimní na tuto skupinu vůbec poukázat). A za druhé rasismus naruby. Majorita má strach z minority, která ji svobodně a bez omezení zneužívá a terorizuje. Jakékoli protesty či volání po konstruktivním řešení jsou okamžitě označeny za rasismus, nacismus, xenofobii a vedou k další perzekuci postiženého.

Příznačné na tom celém je, že ti, kteří se tak horlivě zasazují za práva Cikánů, s nimi nežili a ani nežijí. Jsou zcela odtrženi od reality, žijí v bezpečí a tak si kupují "vstupenku do nebe" politicky korektními žvásty o multikulturním soužití. Do toho přicházejí nejrůznější sociálně inženýrské integrační snahy - především na poli vzdělávacím - mající za důsledek pouze výrazně negativní dopady na majoritu bez jakéhokoli zlepšení na straně minority.

Tento problém v poslední době v povědomí řady lidí poněkud ustoupil do pozadí. Řešíme velké události mezinárodní politiky, hrozby válek, domácí politické kauzy, neustálé omezování našich svobod - a především hrozbu imigrace, "výroby" dalších menšin, což problém soužití s Cikány na jednu stranu zastírá, ale ve skutečnosti ještě násobí.

Kde se vlastně vzali?

Cikáni přišli do Evropy ve 13. století z Indie (kde platili za nejnižší kastu) přes dnešní Írán a Turecko. U nás se vyskytli někdy na přelomu 14. a 15. století. Cikáni vedli kočovný život a přestože byli zpočátku leckde i vítáni (přinášeli nové technologie zpracování kovů, případně hudbu a kejklířskou zábavu), záhy začali krást a ohrožovat starousedlíky, proto byli vždy vnímáni převážně negativně. Až do poloviny 18. století proto dokonce nebyla vražda Cikána považována za zločin. Habsburkové se za své vlády snažili mnohokrát Cikány nuceně asimilovat.

Do období I. republiky museli mít Cikáni kočovnické legitimace, v roce 1927 pak došlo k jejich zrovnoprávnění s ostatními obyvateli. Za války byla nemalá část cikánské populace z českého území odvezena či zlikvidována nacisty. V 50. letech se začalo především na Slovensku masivně investovat do cikánských osad, řešila se školní docházka dětí a podobně. Boj proti negramotnosti dosáhl však v té době mizivých úspěchů.

V roce 1958 byl připraven zákon o trvalém usídlení kočujících osob a počalo jejich rozptylování po republice. Snahy o eliminaci problémů s Cikány se projevovaly především jejich určitým "rozmazlováním" – zaručené bydlení, stále zaměstnání, dobré platy pro nekvalifikovaná místa, povinné preventivní zdravotní programy a podobně. To vše za účelem jejich asimilace, k níž však nikdy nedošlo. Pouze se nám Cikán změnil v Roma...

Soužití zkrachovalo

Od roku 1989 se přes možnost nabytí národní identity, obnovení romské kultury a nových možností uplatnění jednotlivců ve společnosti situace nezlepšila - naopak markantně zhoršila. Zrušením pracovní povinnosti raketově narostla nezaměstnanost Romů, kdy i mírné oficiální údaje hovoří o nějakých 70 procentech. Navíc je potvrzeno, že 50 % z nich ukončí svůj nově nabytý pracovní poměr do několika málo měsíců. Romové začali masivně podléhat drogám a gamblerství. Narostla disproporce mezi romskou a neromskou kriminalitou – především mravnostní, násilná a krádeže (např. v Brně se odhaduje, že 95 % kapesních krádeží je pácháno Romy), děti jsou často členy kriminálních gangů.

Pokud se jakýchkoli organizací zabývajících se Romy zeptáte na pozitivní změny v rámci této čtvrtstoleté snahy o integraci Romů, dozvíte se spoustu věcí o tom, že začal vycházet romský tisk, vzniklo Muzeum romské kultury, běží romské rozhlasové vysílání, vyšel romský slovník a podobně. Nikde ani náznak reálného zlepšení v rámci soužití s majoritou (tedy, zatím ještě majoritou) jako takového.

Protože se po II. světové válce na českém území nacházel jen poměrně malý počet Romů, drtivá většina těch, s nimiž se setkáváme, k nám přišla ze Slovenska. Slovensko je země s největším podílem romské populace na celkovém počtu obyvatel ze všech zemí na světě (světová populace Romů se odhaduje na nějakých 10 miliónů, z toho 8 milónů v Evropě). Romové ze Slovenska k nám přicházejí i v současnosti neustále – především v rámci širších příbuzenských vztahů.

V prostorách pro jednu rodinu jich pak žijí bezmála desítky. I proto u nás stále roste počet tzv. sociálně vyloučených lokalit, do nichž přibývají rovněž jedinci i rodiny dříve obývající lukrativní části měst, dnes zvelebované developery. Pokud Romové ve větší části obsadí takovou lokalitu, odsoudí celou ves či městečko k trvalému strádání a stagnaci – starostové postižených obcí by mohli vyprávět (pokud by jim někdo skutečně naslouchal).

Český i slovenský "romský problém" byly, jsou a nejspíš i nadále budou spojité nádoby. U nás sice nemáme pověstné cikánské osady jako na východním Slovensku, Romové si však přinášejí i k nám svůj životní styl, návyky a svoji mentalitu. Proto jsou i pro nás důležité a aktuální zkušenosti s romským etnikem slovenského lékaře a blogera Jozefa Marece.

Jozef Marec: Zapomenuté dětské nemoci

V noci jsem četl jistý materiál, kde se píše o tom, jak strašně utlačujeme Romy, diskriminujeme je, upíráme jim základní lidská práva a podobně. Je to obehraná písnička od té doby, co zde propukla ta, ona ... demokracie, jak se říká. Přitom si myslím, že právě Romové, spisovně je i Cikáni, z tzv. revoluce vytěžili nejvíce. Neměli se špatně ani za socialismu, ale museli pracovat - a to byla pro ně pohroma. Museli mít v občance razítko od zaměstnavatele. Dnes pracovat nemusejí, dostávají sociální dávky, mohou svobodně cestovat do zemí se štědrým sociálním systémem, mohou svobodně páchat trestnou činnost a nic, jinak se okamžitě křičí: rasismus, rasismus! Když ti Cikán řekne, že jsi gadžo, tak to rasismus není. Ale pro ně je rasismus všechno, co jen trochu zavání vyžadováním občanské disciplíny, nebo nedej bože dodržováním zákonů a elementární slušností.

Mladý Cikán se závažným onemocněním se nechá na revers propustit z nemocnice, protože se mu stýská po přítelkyni a dítěti. Po pár hodinách se však nechá přivézt záchrankou, protože ho píchá na hrudi. Když mu řeknu, že právě zneužil záchrannou službu a měl by to uhradit, a navíc že záchranka možná právě chyběla nějakému vážně nemocnému člověku, tak jsem rasista. Romské osady jsou mnohde obrovským problémem nejen pro zvláštní pojetí občanského soužití u mnoha Cikánů. Je zde i jiné velké riziko.

V regionu, kde bydlím, naštěstí takové osady, co připomínají ghetta, nemáme. Každopádně ošetřujeme cikánské děti, přičemž nás romské matky občas umí pěkně vytočit. Ne všechny děti jsou špinavé, i když vši a hnidy se občas vyskytnou. Dokonce i svrab se jim vyhýbá. Ovšem to, co jsem zažil nedávno, mě doslova vyděsilo. Ošetřoval jsem dvě romské holčičky, které byly delší dobu na návštěvě v klasické osadě na východě Slovenska. Když se vrátily, měly úporné krvavé průjmy, horečky a samozřejmě plno vší a svrabu. Co nás šokovalo nejvíc, byly dlouhé škrkavky, střevní parazité nalezení ve stolici, dlouzí i 20 cm. Takové jsem na Kysucích neviděl dobrých 20 let či více, a také nález kultivace dysenterického bacilu (Shigella shigae), který se při dnešním životním standardu již téměř nevyskytuje.

Kolegové z Gemeru a východního Slovenska se mi možná budou smát, že jsem objevil Ameriku. Tam je to prý zcela běžné - a dětská oddělení jsou takových dětí z romských osad plná. To je však nesmírně závažná záležitost. Škrkavka lidská (Ascaris lumbricoides) je vzhledem ke svému životní cyklu potenciálně smrtelný endoparazit, jímž se nakazíte ve špinavém prostředí, kde je množství kočičího trusu a nedostatek alespoň elementární hygieny. A úplavice - dysenterie způsobená shigellami - kdysi sekala hlavně vojáky na frontách po tisících. I tyto dvě holčičky, pokud bychom jim nedávali masivní infuze, by byly zřejmě dopadly velmi špatně. Pravděpodobně nemají tu správnou imunitu a střevní mikroflóru. Tamní Romové jsou asi odolnější...

Ne rasismus, ale pud sebezáchovy

To jsou však jen dva příklady. Avšak romské osady jsou zřejmě semeništěm více takových z koprologického a mikrobiologického hlediska doslova "pamětihodností". Bohužel velmi nebezpečných pro zdraví a životy. Ne, že by kdysi velké hlístice nebyly i u gadžů. Byly, protože mnozí naši předkové na hygienu zase až tak nevěřili - a kdo by pak byl býval schopen účinně pohlídat děti... Na dítěti však onemocnění poznali a řešili ho. Příroda nám dala dva velmi účinné prostředky na vypuzení červů - česnek a syrová dýňová semínka. Semínka jsou účinnější a také příjemnější na konzumaci. Konec konců, příroda nám dala do vínku i velmi účinné prostředky na zabíjení parazitů - protilátky typu IgE a bílé krvinky zvané eosinofily. A protože už paraziti skoro nejsou, tak tyto účinné nástroje zprostředkovávají lidem alespoň alergie. Je velmi pravděpodobné, že romské děti v osadách alergie nemají...

Neznám detailně situaci v romských osadách na východě Slovenska, ale podle některých tamních kolegů je to z epidemiologického hlediska děs. Může pak někdo vyčítat rodiči, pokud si nepřeje, aby jeho ratolest seděla v jedné lavici s dítětem, které má svrab, je zavšivené a kdoví, co v sobě ještě skrývá? Bez ohledu na to, zda je to Rom nebo gadžo, určitě bych jako rodič zakročil. To přece není rasismus, ale pud sebezáchovy!

Copak nemám právo požadovat, aby moje dítě nechodilo ze školy zavšivené a se svrabem mezi prsty jen proto, že musí povinně sedět s romským dítětem s "plnou parazitární výbavou", aby nám nechodily demarše, že jsme rasisté a vše, co s tím souvisí . Každý, kdo se trochu na Slovensku s touto problematikou setká, ať už jako občan, soused, případně poctivý politik, dobře ví, o čem je na Slovensku romská problematika. Osobně jsem přesvědčen, že Romové ubližují sami sobě. Ale vyžadovat, aby se jejich spoluobčané nechali dobrovolně ohrožovat nebezpečnými nákazami jen proto, aby sluníčkáři a podobní pokrytci nevykřikovali do světa, jací jsou Slováci rasisti, to se mi zdá docela scestné. Jediné, o čem se zatím mluvilo, je hepatitida A, neboť ta je vysoce nakažlivá a je třeba se chránit.

Proč speciální školy?

Prý máme mnoho romských dětí ve speciálních školách. To je pravda. A jsou tam oprávněně. Dlouhá léta jsem byl předsedou komise, která posuzovala zařazení dětí do speciální školy. Romské děti snad ani nejsou méně mentálně vybaveny, co je však jisté, že jsou silně sociálně deprivované. Dítě v předškolním věku, kdy je velmi citlivé na vstřebávání poznatků a zkušeností, potřebuje mnoho podnětů, aby rozvíjelo své kognitivní funkce a mentální dovednosti, o sociální a emoční inteligenci nemluvě. Pedagogové o tom vědí určitě víc, ale podle mých zkušeností mají romské děti základní nedostatky v komunikační dovednosti, velmi slabou slovní zásobu a celkově zaostalý vývoj řeči. Pochopitelně, že pak vypadají jako intelektové subnormy. Říká se tomu sociální retardace. Ale není to tak.

Měl jsem možnost vidět i systém práce ve speciální škole a její výsledky. Je přece rozdíl, když musí žáka pedagog učit pojmenovat elementární věci běžného života a má ve třídě cca 30 dětí, než když má speciální pedagog dětí osm. Romským dětem to prospívá, jsou motivované a většina z nich školu ukončí. Díky "nasazení" pedagogů, protože rodiče jsou spíše názoru, že děti školu nepotřebují, vždyť ani oni ji nemají. Dokonce je běžnou praxí, že mentálně standardně vybavené dítě dostane invalidní důchod "na hlavu", přestože při správném vedení a výchově může být průměrným a dokonce i dobrým žákem.

Proto by bylo asi lepší, kdyby sluníčkáři namísto jalových žvástů šli do osad, dělali tam pro romské děti "work-romshopy", aby je učili formou her mluvit, navazovat zdravé sociální kontakty a podobně, aby šli deratizovat a dezinfikovat romská obydlí, aby rozdávali romským dětem odčervovací tablety a tak dále - aby se podmínky Romů zlepšily.

Neboť světu nevysvětlíš, že pokud dostanou byt, za dva roky je z něj kůlnička na dřevo, že si zkrátka věci kolem sebe ničí dobrovolně a své postavení si vlastně vybrali sami dobrovolně. Nikdo mě nepřesvědčí, že ne. Doslova. Protože znám i jiný příklad. Před 35 lety chodili se mnou na fakultu dva Romové, chlapec a dívka. Byly vynikajícími studenty, dnes jsou úspěšnými lékaři.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele