Pokud by se měla tato aktivita realizovat, neexistují v právním státě jiné možnosti než změnou zákonů. Lidové tribunály, ničím jiným tyto občanské komise nejsou, pokud nemají oporu v zákoně, jsou revolučním aktem, a pochybuji, že přes vážnost situace je možné tyto aktivity připustit. Nastanou jiné otázky – kdo bude členem takových občanských iniciativ, zda se jedná o osoby způsobilé seznamovat se s utajovanými skutečnostmi, zda dávají záruku, že informace nezneužijí jiným způsobem, zda jsou zárukou vyšetření a odstíhání kmotrů, pokud se tito dopustili trestné činnosti.

To ovšem znamená svěřit realizaci zákonných podmínek Parlamentu, a zdá se, že právě poslanci a senátoři – tedy politici, spolu s vysokými státními úředníky, soudci a bůh ví s kým ještě, mají být předmětem prošetřování. Představa vskutku nereálná.

Proč měníme systém, který byl a je postaven správně když máme pocit, že nefunguje? Proč se nezaměříme na ta místa, kde systém selhává? Osobně – bez pořadí důležitosti bych některá místa označil:

• BIS dík svým kompetencím má jistě možnost seznamovat se a monitorovat aktivity ohrožující bezpečnost státu, včetně ohrožování pletichami lobbystů ve veřejném sektoru a politice. Prosazovat něčí zájmy legálním ovlivňováním, tedy argumenty nikoliv uplácením, je legální. Sám jsem po leta lobboval jako šéf bytových družstev v ČR mezi poslanci, aby nám přijali zákony k převodům bytů členů družstev do vlastnictví, nebo jsme navrhovali zpřísnit odpovědnost volených funkcionářů družstev v obchodním zákoníku stanovením odpovědnosti i majetkové za porušení zásad řádného hospodaření. Takové lobování je v pořádku a bývá též v moderních zemích upraveno zákonem. U nás neexistuje. Zabýval se někdo například tím, že by měla existovat přímá majetková odpovědnost ústavních činitelů za vznik škody tak jako v soukromém sektoru včetně mechanismu právní úpravy takového institutu? Zprávám Nejvyššího kontrolního úřadu se ve vládě každý směje….
   
• Každý ústavní činitel se může seznamovat se skutečnostmi týkající se jeho rezortu, jen premiér a prezident mohou získat informace „o všem“. Státní úředník, aby mohl s utajovanou informací pracovat, musí mít prověrku Národního bezpečnostního úřadu na příslušný stupeň, což je poměrně složitý proces, který žadatele svléká „do naha“. Zjišťuje se o žadateli prakticky vše, jaké má účty a odkud se na nich vzaly peníze, jak mohl získat majetek, který má, kde pracoval posledních 15 let atd. Ovšem politik je prověřenou osobou „ze zákona“ tedy zvolením, a ani jeho mateřská nominující politická strana nenese odpovědnost za to, pokud by nominovala osobu se „špatnou a nepoctivou minulostí“. To je paradox, který například neuznávají struktury NATO, tam bez prověrky nesmíte. Zde je prostor pro změny.
   
• Utajované informace se poskytují zpravidla písemně. Problém je, a hovořím z vlastní historické zkušenosti šéfa Úřadu vlády, že služby často poskytují informace ústně. To bych okamžitě zakázal. Na písemné informaci se musí vyznačit kdo, kdy a proč informaci četl. Přijetí tedy nelze popřít a je možné požadovat informaci, co ústavní činitel udělal pro eliminaci rizika.  Ústní informace se dá popřít, možná proto si expremiér Topolánek na nic nevzpomíná. Zase prostor pro změnu.
   
• Informace pořízené BIS se nemohou přímo použít v trestním řízení, avšak bylo by třeba kontrolovat podněty k policii, pokud BIS získá podezření z trestné činnosti.  Veřejné kontrole by mohla podléhat agenda předávání takových informací na orgány činné v trestním řízení, policii, státní zástupce.
   
• Žádné lidové tribunály – možná občany nominované osobnosti, které ovšem musí prokázat bezúhonnost a absolvovat speciální bezpečností prověrku potvrzující tuto bezúhonnosti, možná dokonce volené v regionech – krajích. Ti by mohli vykonávat dohled nad agendou zpravodajských služeb a právo podávat podněty státnímu zastupitelství a kontrolovat též jejich postup. Jejich oprávnění musí přesně definovat zákon.

Opakovaně říkám, že je čas přestat si hrát na schovávanou. Prvotním počinem je aplikace služebního zákona. K té lze přistoupit hned zítra, resp. použít jeho platnou část a novelou pouze zákon doplnit. Kde kdo mluví o „noci dlouhých nožů“ (naposledy John) a přitom rozhodovat o tom, kdo bude ve státní správě pracovat, by již dávno neměl  politik nýbrž personální ředitel a státní tajemník. Vláda již mnoho let dělá z občanů trumpety a dál si dosazuje „své“ lidi na posty, které rozhodují o významných zakázkách. Toto je podhoubí pletich, ale to nikoho nezajímá. Tedy žádné občanské komise ale změna zákonů na základě skutečné analýzy.

Vláda svým neodborným postupem dává občanům takový prostor k projevům nespokojenosti, že to ale může skutečně skončit revolučním právem. To je to nejhorší, čeho se dnes kabinet a Parlament dopouští. Zbytečně a hloupě.

Publikováno se souhlasem vydavatele.