Paradoxně i po roce 1989 se v mnohém pochybnosti znovu objevují. Jsou sice více méně politiky ignorovány, ale mají společný základ – jsou to jakési politické postuláty a zdá se, že nejen naši politici se vzdalují exaktní vědě, teorii v mnoha oborech, včetně práva a ekonomie.

Například formulace pravidla EU o tzv. nepovolené veřejné podpoře. Její princip je správný a akceptovatelný. Z veřejných prostředků nelze podporovat jen některé subjekty na trhu a jiné ne, nebo jim prodávat majetek pod cenou. Je to porušení principu rovných podmínek na trhu. Je to zakázáno a sankcionováno. Ale ne všem. To neplatí pro Spolkovou republiku Německo, resp. území bývalé NDR. Takže tam se smí cokoliv, ale v Česku, na Slovensku, Polsku, zkrátka v ostatních bývalých „socialistických“ zemích nikoliv.

Nebo podmínky pro přijetí eura a známé limity, existují 4 konvergenční kritéria, známá též jako maastrichtská, lze je rozdělit na rozpočtová a měnová. Zatímco rozpočtová kritéria stanoví maximální výši schodku státního rozpočtu a veřejného dluhu v poměru k HDP, měnová kritéria se týkají velikosti inflace, výše úrokových sazeb a stability měnového kurzu. Mj. jde o to, aby schodek veřejných financí nepřekročil 3% a zadlužení k poměru HDP nebylo vyšší než 60%.

Kdo však tato kritéria dodržoval po přijetí eura? Francie, Itálie, Řecko, Španělsko či Portugalsko? Zbytečná slova, prakticky nikdo, musela je dodržovat jen na startu. Zase paradox, který dopadl tak, jak dopadl. Řecka se bojí i psi uvázaní u boudy. Že nedostanou nažrat.

Nyní poslouchám věty vyřčené „řečí vázanou“ o rozpočtové odpovědnosti, která je doprovázena razantními úsporami, rozuměj škrty. Je prý tak významná, že se musí udržet vláda, která ji chce prosadit. Zase pitomost. Škrtá se vše v honbě za čísly, i to, co přinese státu zakrátko příjmy.

Smyšlený příklad ale systémově správný: Stát přispíval na výměnu oken v ceně 200 000 Kč. Dával každému částku 15 000 Kč, což byl jakýsi „motivační startér“ ale též krok k úsporám energie, což nová okna přinesou. Tato vláda příspěvek zruší, a lidé svoji investici odloží. Výsledek? Stát při celkové investici 200 000 Kč inkasoval po dokončení 20% DPH, což je 40 000 Kč. Uspořil tedy 15 000 a ztratil příjem 25 000 Kč.

Jeden z odborníků, kterého jsem si vážil, ač se ne vždy naše názory kryly, byl prof. Vojtěch Cepl. Ten vždy pragmaticky říkal: „Co chcete, nám nevládnou ekonomové, ale účetní“. Dnes, pár let po jeho smrti, nemám žádné výhrady k tomuto výroku.

Či jiný příklad: Rodina s ročními čistými příjmy 1 mil. Kč se rozhodne zakoupit rodinný domek a vezme si hypotéční úvěr 2 miliony. Jeho zadlužení dosahuje 200% ročního příjmu a přitom je to nejlepší a nejrozumnější investicí jeho života. Když tento případ transponujeme do hospodaření státu, vidíme, že více záleží na kvalitě investice než na tupém procentu.

Paradox je v tom, že my honíme účetní čísla, ale nehledíme na stav hospodaření státu. Obchodní právo zná pojem „péče řádného hospodáře“. Veřejné právo takový princip nezná. Je to kritérium pro ty, kteří obchodní společnost řídí a ostatní podílníci mají právo vždy poukázat na porušení této péče a pokud seto prokáže, odpovídá takový člověk veškerým svým majetkem. Řídit firmu není legrace, to věřte.

Pokud by taková pravidla platila i v rámci hospodaření státu, bylo by to hrozné. Tedy pro politiky. Pokud bychom péči řádného hospodáře recipovali do veřejné správy, pak by každý občan mohl podat žalobu na náhradu škody, a to bezplatně, bez důkazního břemene. Tedy, pokud by dospěl k závěru, že ministr způsobil špatným rozhodnutím státu škodu. No, Vondra by odpovídal za 390 milionů okamžitě. V obchodním právu toto platí, tedy žádná hrůza. Pak by se asi každý politik zdráhal řídit ministerstvo - rezort bez profesionálního zázemí, exaktně, promyšleně.

Tak docházím k tomu, že jen jediné je to zásadní a změněné. Dnes své výhrady říci můžete a nikdo Vás za to nezavře, ale vyhodí Vás možná, pokud jste státní zaměstnanec. To, zaplať Bůh, nejsem...