Přestože má katolická církev velmi propracované sociální učení, z něhož čerpají nejen křesťanští demokraté, ale i mnohá levicová seskupení, v jednom toto učení je velice zdrženlivé – v nástinu konkrétních kroků, jak sociálního pokroku dosáhnout.

Už v první sociální encyklice papeže Lva XIII. z roku 1891 Rerum novarum (Věc nová) se dočítáme, jak zhoubná je pro zaměstnavatele, stejně i pro dělníky a pro obecné blaho vůbec stávka, tedy jakýkoli způsob dosahovat naplnění sociálních požadavků metodami násilnými. Dokonce se dozvíme, že stát má právo v takových případech nesmlouvavě zasáhnout, a to za pomoci všech dostupných prostředků. Lev XIII. totiž vycházel z víry v křesťanskou a mravní uvědomělost obou sporných stran. Díky ní mají být s to dosáhnout pokroku cestou smírnou, dohodou, samozřejmě oboustranně výhodnou.

Domyšleno do dukovského konce, ti, kteří se ocitli na Václavském náměstí, protože nevolili očekávanou křesťanskou a mravně uvědomělou vstřícnost, se sami odsoudili k tomu, aby byli označeni lůzou, a aby právě v nich společnost spatřovala riziko nebezpečí pro nastolený řád.

Lev XIII. však neřeší situaci opačnou, kdy nebezpečí ochlokracie přichází ze strany vládnoucí vrchnosti, jež umožňuje, aby politika byla zprivatizována oligarchy a jimi podobnými příživníky na veřejném prostoru a sloužila výlučně jejich soukromým zájmům bez ohledu na zájem obecný. Lůza totiž nemusí nutně chodit jen v obnošených šatech a mít hluboko do kapsy, lůza, dokonce lůza mnohem nebezpečnější, se může vozit v milionových autech, bydlet ve stamilionových vilách a na účtech převalovat miliardy. Jak asi této ochlokracii má společnost čelit? Pouze křesťanskou a mravní uvědomělostí?

Kdyby byly odbory v minulých sto padesáti letech daly na katolickou umírněnost, obávám se, že dodnes čelíme práci dětí, kterou encyklika Lva XIII. s jistými výhradami připouští, patrně stále ještě křesťansky vyjednáváme o osmihodinové pracovní době, o placených dovolených, o celém systému sociálních zákonů a v neposlední o zavedení všeobecného volebního práva jako výrazu plné sociální emancipace lidí práce.

Všechny uvedené problémy byly odbory spolu s levicovými uskupeními řešeny a vyřešeny nejprve na ulici. Teprve pak našly odpovídající ozvěnu v parlamentech. O sebevědomých a hrdých dělnících, jak o nich píše Jan Neruda, kteří 1. května 1890 vyšli do pražských ulic, aby v rámci mezinárodně koordinovaného boje za osmihodinovou pracovní dobu dali najevo, kde stojí, sotva bylo lze mluvit jako o lůze či se z jejich vystoupení hrozit nebezpečí lůzovlády.

Premiér Nečas si v této souvislosti na ideologické konferenci občanský demokratů postěžoval, že naše odbory jsou „převodovou pákou levicové opozice“. Tento stalinistický termín použil zcela záměrně. Dal tak najevo, že působení odborů, jakož i celé české levice nás táhne zpět do časů komunistické diktatury. Jenže termín „převodní páka“ použil v opačném významu. Když byly odbory opravdu převodní pákou komunistické strany, sehrávaly právě jen tu roli, kterou by si i premiér Nečas úpěnlivě přál. Omezovaly se pouze na pracovně právní otázky. 

Nanejvýš tak ještě na mimopracovní rekreační vyžití zaměstnanců a jejich dětí. Role, již české odbory dnes znovu zaplaťbůh začínají sehrávat, je přesně tou rolí, pro niž v druhé polovině 19. století vznikly. Vyvolala ji stále bolestivější sociální otázka. Jí liberálové a konzervativci té doby nevěnovali významnou pozornost. Ani nemuseli. Diskriminační volební řád, který tehdy platil, umožňoval volit a spolurozhodovat o věcech veřejných jen lidem bohatým. Tudíž i strany, o voličskou přízeň se ucházející, liberálové a konzervativci, praktikovaly politiku jak jinak, než v zájmu svých voličů, tedy v zájmu lidí zámožných a bohatých. Na lidi práce zbyla pak už jen mimoparlamentní opozice levicových politických seskupení a s nimi spojených odborových organizací.

Dnešní Nečasova liberálně konzervativní vláda dokazuje, že mnohdy v politice tradice, umocněná ideologií, je silnější než vlastní skutečnost. Jak jinak vysvětlit její politiku, již vzdor neblahým historickým zkušenostem tvrdohlavě praktikuje a jež je politikou pro bohaté?

Odbory vždy stály na straně slabších. V obhajobě jejich zájmů, zejména za okolností vyvolaných Nečasovou vládou, mají dokonce povinnost využít všechny možné prostředky odporu s demokracií kompatibilní.

V encyklice papeže Lva XIII. ostatně čteme, že „bohatí jsou dost zabezpečeni prostředky na svou ochranu, a proto tolik nepotřebují, aby je stát ochraňoval; chudý lid však nemá prostředky na obranu a spoléhá se především na ochranu státu“. To však Nečasův stát nečiní. Je tedy plným právem odborů, a nakonec i rozzlobené ulice jej na tuto jeho povinnost hlasitě upozornit.

Publikováno se souhlasem vydavatele.