V jedné věci bych se mu býval ohradil a zarazilo mě, že nikdo ve studiu nezachytil onu Jaklovu popletenost, když se snažil objasnit příčiny druhé světové války. Podle něho totiž za rozpoutáním této války nebyl vinen nacionalismus, ale panevropeismus.  

Namísto abych se nyní na této nehoráznosti popásl, pokusím se raději najít pozadí Jaklova tvrzení. Soudím totiž, že Ladislav Jakl, uživ termín panevropeismus, měl na mysli sjednocení Evropy, jak o něm tak často mluvil Adolf Hitler, případně jeho český kolaborant a protektorátní ministr školství Moravec. O sjednocené Evropě dokonce tento český zrádce do Lidových novin psal ještě v únoru a v březnu 1945, když už bylo jasné, že jeho a Hitlerovo sjednocení Evropy se rozhodně konat nebude.  

Sjednocení Evropy v duchu Hitlerově nepředstavovalo nic jiného, než úsilí ovládnout po dobrém, ale i po zlém celou Evropu a dostat ji pod kuratelu panské árijské rasy, osudem a dějinami k vládnutí předurčené, a s tím, že ostatní lidský, poněkud podřadný materiál, pokud nebude rovnou „konečně vyřešen“, sehraje v Evropě nanejvýš roli otroků a nádeníků.  

V tomto smyslu Ladislav Jakl má pravdu, že druhou světovou válku nerozpoutal nacionalismus. Teorie panské árijské rasy, osudově nadřazené všemu ostatnímu lidstvu sice vymezovala jisté společenství vyvolených, které spojovala krev, a ne jazyk (jinak by totiž mezi árijské Němce nacisté museli zařadit i německy mluvící Židy), nebyla opravdu nacionalismem, ale jeho nejvíce pervertovanou podobou.  

Úsilí nacistů sjednotit Evropu rozhodně však nemělo nic společného s panevropeismem. Autor panevropské myšlenky, náš poběžovický krajan Richard Coudenhove-Calergi byl všechno možné, rozhodně však ne válečný štváč. Anebo má pan Jakl za to, že Calergiho výrok bezprostředně po první světové válce o nezbytnosti smíření Němců s Francouzi jako nutné podmínky pro další mírový vývoj v Evropě, byl výrazem touhy po válce? Byli snad válečnými štváči Konrad Adenauer anebo Albert Einstein, první členové Panevropské unie ve 20. letech minulého století? Obávám se, že bychom s takovým tvrzením patrně neobstáli. Ani já, ani pan Jakl.  

Štval snad do další války Winston Churchill, když v září 1946, tedy rok po skončení té nejhnusnější a nejhanebnější války, co kdy lidstvo vedlo, curyšským studentům a jejich profesorům na tamější univerzitě vysvětloval ve svém slavném projevu, proč je nezbytné, aby se Evropa, pokud se má rozvíjet jako mírový a demokratický kontinent, sjednotila a vytvořila Spojené státy evropské? A proč podmínkou úspěšnosti tohoto projektu podle Churchilla bylo usmíření mezi Němci a Francouzi, tedy stará Calergiho myšlenka z 20. let tamtoho století?  

Štval snad do války František Palacký, když v Radhostu v roce 1865 vysvětloval, objasňuje svoji ideu státu rakouského, proč je nezbytné, aby se Evropa postupně sjednocovala, pokud by měla představovat společenství států žijících ve vzájemném míru?  

V zásadě měl Ladislav Jakl pravdu, když uvedl, že lví podíl na mírovém vývoji Evropy po druhé světové válce měli Američané a Severoatlantická aliance. Ale řekl jen půl pravdy. Celá pravda totiž je, že to byli právě Američané, lhostejno, který prezident zrovna vládl, kteří rozpoznavše během 20. století slabiny evropských národů a jejich soužití, usilovali ve svém vlastním zájmu o co možná nejužší evropskou integraci.  

Rád si poslechnu názory, se kterými sice nesouhlasím, jsou-li dobře vyargumentovány, a já si na uvedených argumentech zpravidla potvrdím důvody svého nesouhlasu. To se však netýkalo vystoupení pana Jakla. Ten předvedl sice sebevědomou, přesto však zjevnou popletenost.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele.