V evropské tradici se svoboda jednoznačně pojí s odpovědností. Je-li kdokoli z odpovědnosti za svá rozhodnutí vyvázán, musí se smířit s tím, že za něho rozhodují druzí. Podpisem či pečetí či jiným rituálním úkonem jejich rozhodnutí stvrzuje.  

 

Nevím věru, proč se žádný z našich politických vědců zatím neozval, aby nás poučil, že z hlediska mandátu není žádný rozdíl mezi mandátem získaným v přímé volbě a mandátem získaným volbou prostředkovanou. Mandát je to stále týž.  

 

Nevím věru, proč, namísto aby mudrovali nad podružnými věcmi, nám raději nevysvětlí, že snaha prezidenta zvrátit rozhodnutí jiných, předložené mu k podpisu, protože ti jiní za své rozhodnutí nesou odpovědnost, není projev svobodné vůle prezidentovy, ale projev svévole. On za to, co činí, odpovědnost přece nenese.  

 

Nevím věru, proč značná část z nich tupě opakuje po panu prezidentovi, že má silný mandát. Proč se mu naopak nepokoušejí vysvětlit, že ani sebesilnější mandát ze sebe silnějších přímých voleb nezvětší míru jeho svobodného rozhodování, pokud takové rozhodování není spjato s odpovědností. Žádný lid, byť sebelidovější, na tom nic nezmění a ani změnit nemůže.  

 

Nevím věru, proč prezidentovi nevysvětlí, že být jakýmsi státním notářem v rozhodování o věcech veřejných není žádná hanba. Byť věci k rozhodnutí stvrzuje jen formálně, na způsobu, jak je provede, velice záleží. Utvrdí tak, anebo naopak shodí vážnost svého úřadu. Když císař František Josef I. jmenoval Masaryka profesorem, přistoupil k němu a řekl „Tak vy jste ten Masaryk!“ a pokračoval dál, aniž tomuto výjimečnému muži podal ruku. Masaryka nepochybně přesvědčil, že s takovým císařem to Rakousko to jednoduše vyhrát nemůže. Také nevyhrálo.  

 

Význam prezidenta nehledám v míře toho, jak se handrkuje s vládou, s univerzitami či s parlamentem, lhostejno, zda tahá za delší či kratší konec. Víc mi záleží na tom, zda se vůbec někdy postavil na stranu slabších, utlačovaných a potřebných. Zda v čase nejistém národ dovede povzbudit, dodat mu sebevědomí. Zmínky o ostrůvcích deviace tou cestou nejsou.  

 

Masaryk, ač desetiletí vláčen českými novináři bahnem, špínou a opovržením, jako prezident hned zkraje si na Hrad pozval Ferdinanda Peroutku. Z vlastního mu dal sto tisíc. Byla to tehdy závratná suma. A řekl mu: „Tumaj a udělaj za to slušný časopis!“ Zrodila se slavná Peroutkova Přítomnost.  

 

To jsou ty činy, pro které má smysl mít prezidenta. Jinak jen pochybuji.