Sice se cítím „zapnutý“ (to takřka od momentu, kdy mě rodiče v Tatrách zplodili), ale někdy přece taky spíme a například já často i propadnu „řazení vět“.

A přítel Neff, s nímž jsme napsali knihu Královská zábava, to nejlépe vystihl slovy: „Propadnete-li čemukoli, stáváte se pro své (rodinné i ostatní) okolí mrtvým.“

Není to snad symbolická pravda? Je. Kupříkladu proto, že pijete „přes čáru“ (a moc sodovky). Tj. nasáváte. A nejen sodu. A jiní dokonce berou drogy, jenže dejme tomu i psaní... je droga.

A to dokonce tak silná, až legitimně existuje ozdravná TERAPIE prostřednictvím psaní.

A vy? Sice máte rádi rodiče a své děti, ale proč ne i vymýšlení příběhů? Je povoleno a třeba mne lapilo ve třetí třídě obecné školy. Ani náhodou bych nepředstíral, že jsem ten nejlepší a pravý vypravěčský případ, ale podobám se mu. Hostince, pěstírny konopí a dokonce ani kamarády následkem toho nijak extrémně nevyhledávám a... Není mi nejhůř, když osaměle píšu.

Naštěstí mi ale není nejhůř ani v momentech, kdy za piplavým spisováním dělám tečku. Stav určitého povznesení a sebejistoty pak chvíli vydrží - a ne že bych v podobných momentech zrovna byl vědeckofantastický automat a chrlil anekdoty, nicméně „jsem fit“.

Jak v televizi říkával Jarda Štercl z Blovic. I nejbanálnější informace tak pojednou zvládám podat takřka jako žert a i nejděsivější hrůzy světa splasknou coby propíchnuté balónky, když se chechtáte jako „brabenec“.

I jen koupi láhve koly ve večerce komentujete za podobných okolností slovy: „Rozežere mi sice slinivku i vakcínu, ale stejně to, brrr, dál a dál piju.“ A koupě bicyklu? „Roztřískám si asi hlavu a přejede mě napříč parní válec, ale do toho! I budoucí prezident Česka, ekonom Tomáš Sedláček přece jezdíval do práce na kole, ne?“ A máte-li třeba někomu věnovat vánoční cukroví? Tak z vás jako cupanina leze: „Pekla to zlatá máma. I vaše cukry jsou dobrý, o to nic, ale domácí je domácí a mámu přece znám dlouho, deset let určitě.“

Tato nálada - generující kravinky - bohužel s časem uvadá jako nějaké chudobky ve skleníku, a tak se pokoušíte nakopnout do původního stavu. Na to ale nepoužívám alkohol. Radši šlapu na kole někam vzhůru a na hrad. Řadě kamarádů by podobná lesní túra dobře stačila, mně ale bohužel nestačí, ani když při ní poslouchám ABBU.

Takže bych měl víc kupovat audioknihy? Snad. Ale šetřím... a zvlášť takhle ráno jsem opět lehce tumpachový.

A návštěvy? Nejen, že mi nepomáhají, ale už tradičně se jim vyhýbám, seč mi síly stačí. Ve chvíli, kdy tohle píši, mě ostatně napadají jen dva chlapíci, s nimiž bych rád poklábosil, přičemž tím jedním je syn. Žen si vybavuji víc, ale vynechejme tohle téma a vraťme se k psaní a četbě. Já totiž i čtu; jenže jakmile to přeženu, stejně si říkám: „Neměl bys psát?“

Možná měl, ale přesto jako blázen zkouším nejprve všechno jiné. Co funguje lépe? Nic?

„Proč se s tím tak s-reš,“ povídá mi - celkem logicky – kdosi. „Proč, když jsi přece musel dávno poznat, že nejsi Kurt Vonnegut?“

„A proč bych se s kýmkoli srovnával?“ odpálím. Ani cestování mě nefascinuje. Smysl pak nemá vyjmenovávat desítku dalších aktivit (ať už pracovních nebo volnočasových), které sice nějak vnímáte, ale budou méně O. K., než čas psaní.

Proč to všechno asi tak je? Nevím. Ale podepsalo se na mě prvních pětadvacet let života, kdy státní režim nepřikládal význam penězům. Vymlouvat na to se ale nemůžu: víc spolužáků udělalo kariéru a vylepšují domy. A já? Odmalička jsem byl plný různých podivných náběhů k románům a doteď jich mám v záloze tolik, až se začínám strachovat, že je nezpracuji.

„A proč bys taky zpracovával?“ ptal se mě jednou kritik. „Neumíš snad začít na louce zelený?“

„Umím, jenže to VZADU jsou překrásný etapy a vzpomínky. Těžím z toho.“

„Ale možná bys neměl,“ řekl jiný bohemista. „To tě totiž nesmírně zatěžuje a strhává nazpátek. Táhneš na nohách závaží vlastního dětství.“

„Ale to já vím,“ napodobil jsem tón inspektora Clouseau. „A mně je tam fajn.“

„V dětství?“

„V tom pocitu.“

„Ach, zapomeň!“

„Když ty nejsi v mé kůži.“ A málokomu, jen málokomu přiznám, že mě cizí názory na mé pinožení zajímají málo.

A vidíte, přesto před novými a novými začátky psaní znovu a znovu utíkám. Chtě nechtě unikám před každou chvílí, kdy mám začít, a jen málo mě uklidňuje, že to dělával i sám Truman Capote. A neuklidňuje mě to z toho důvodu, že nejsem ani Capote, ani pan Čapek a ani Kurt Vonnegut.

„Ořežu radši sto tužek, než bych začal,“ říká Capote v knižním rozhovoru s Grobelem. A to je právě ono. Až příliš jasně víte, že OSTATNÍ lidé obvykle nepíší, a přece jsou „v cajku“. Nebo od pohledu. I chcete být stejní. Uhýbáte jako lasička a lépe než jeseter před začátky nového psaní a radši vynášíte koš s tříděným odpadem, přičemž si vzpomenu na onoho na svět navztekaného Houellebecqova hrdinu, který vzpurně netřídil... Už po chvíli psaní se ovšem cítím vyrovnaně a nikdy bych vám nehodil sklo do papíru. Ne, to ani náhodou.

A co víc, odpad bych s poklidem třídil i po zcela neklamném zjištění, že ho nakonec stejně sypou na Everest či jinou vysokou hromadu někde v Tibetu, aby tam plasty a papír promíchali a zapálili. Zkrátka a dobře, i mnohý psychoterapeut by vám ozřejmil, že až při psaní budeme řádně zapnutí.

A vím, že nejsem Vonnegut (kterého v USA kdysi nečekaně navštívil režisér a dramatik Petr Zelenka), ale ani bych nechtěl Vonnegutem být. Proč ne?

Nezajímal se o to, o čem chci psát. I neměnil bych. Rád jsem sebou. A druzí se k vám (a to je vážně pravda) obyčejně chovají tak, jak se chováte vy k nim, ale píšící podivíni to mají sunuté. Jak? Chovají se k vám (a to není pouze má zkušenost) tak, jak se chováte k tomu, co napsali. Ignorujete-li, co napsali, ignorují vás. Ostentativně ne, ale jste jim putýnka. - A pokud spisovatele chválíte? Taky to se mnou nehne.

Ale ne. To bych lhal. Zapne mě to. Právě. 

Sice to není stejná euforie jako během psaní, ale pochvala VZPRUŽÍ. I pochvala za oplechování komína, řekl bych. A něco je ještě zvláštnější... Takřka nikdy nepředpokládám, že dotyčný lichotník mou knihu četl.

A nevadí mi to. Netrápí mě, že mě vodí za nos. Říkám si: „Přečtou jiní.“ Nepotřebuji nikoho, aby mě soudil, a sám nejlépe vím, nakolik jsem ve věci při psaní ležel. „A ty, čtenáři, o tom sám nemáš ani ánung,“ vím.

Jak by také kdokoli mohl tušit, čeho si na své knížce hlavně cením? Kde jsem při psaní zadrhal a kde už narážel na vlastní mantinely? A to sám si říkávám: „Vonnegut, Fuks anebo Bradbury... by to, Ivoši, napsali líp.“

Přesto nechci být Bradbury. A mám rád díla nějaké stovky dalších autorů, ale... I svá. Proč taky ne? Pamatuji motivace jejich vzniku a „mnou psané“ mě doplňuje. A když to ještě někdo pochválí?

Jako by chválil mě.

Ale když mne pochválí jen co osobu z masa a eliminuje, že píšu, cítím se vždycky přeceněn. Proč taky ne? Chválu ať má kniha. Autor? „Je mrtev,“ poznamenal provokativně Roland Barthes už někdy v roce 1967.

Anebo úplně odpraven nebývá, ale cítívá se podobně; jelikož je jen výrobní prostředek. Jen prostředek, skrz který se kniha píše. Skrz který se (ať už dobrá anebo horší) urodila. I chvály nechť patří knize. Jinak...

Někdo kupříkladu řekne: „Ivo. Já to čet. Ale nevím. Jsi asi jinde než já.“ Co si pomyslím?

Asi není tak chytrý. Neva... Nebo přeskakoval?

Jindy mi ovšem přitažlivá, snad i vysokoškolsky vzdělaná žena – a po dlouhé konverzaci - sdělí: „Jsi fajn. Ale knihu ne. Další mi nadávej.“

I pomyslím si: Že by to její manžel nepobral? Anebo mi nějaký známý profesor z univerzity (a současně i kolega v Obci spisovatelů České republiky) hezky od plic poví: „Dobrý. Ujde. Ale tvá první knížka se mi tenkrát nelíbila.“ I řeknu si:

I chytrý chlap se sekne. Tenkrát se mu to stalo. Ale zřejmě mou knihu jen prolistoval.

Pak mě konečně kdosi vychválí do nebe.

Ba vypíše, co se mu kde líbilo, a dokonce (ve své rigorózní práci) objeví rozličné aspekty, které i mně samotnému utekly. Odhalí ve mně a v knize i věci, které jsem... Ani nezamýšlel.

Skutečně (i tak to chodí) - a rovnou se vám přiznám, že právě s takovou dámou chodím. Čili?

Pište a nedbejte na výsledky, vzpruží vás to.