Autorovi ostatně byla dána vedle šarmu do vínku taktéž diskrétnost a přesně při psaní chápe, co je nadhled. Anebo i jako lékař přinejmenším tuší, co je při sestavování vlastních vzpomínek zdrávo eliminovat. Tento svazeček nicméně není jen autobiografií, obsahuje rovněž další ingredience. Avšak právě vzpomínání zabírá 140 stran. Zbytek je výborem z Mackova literárního díla a představuje dalších 120 stran fejetonů, próz, překladů a dokonce veršů.

Při psaní poezie se už popálil leckterý „inteligent“, a tak jím začněme. Miroslav Macek se na tom poli setkal i s Edgarem Allanem Poem, ale zrovna jeho překlad Havranazrovna do češtiny v této publikaci nenajdeme. Objevíme zato početné výsledky překladatelova utkání s Chaucerem (O nelítostné kráse), Andreasem Gryphyem (Vše je marnost), Goethem (Vyvolená zvířata), Keatsem (Poslední sonet), Elizabeth Browningovou (Portugalský sonet X), lordem Byronem (Odpověděl jsem jedné dámě, která se mne ptala, proč jsem na jaře opustil Anglii), s Burnsem (Protest proti bolesti zubů), Blakem, Heinrichem Hoffmannem (Příběh kluka spalcem vpuse), Puškinem (Noc), Verlainem (Podzimní píseň) a dokonce s královnou Alžbětou I. (Když bývala jsem pohledná a mladá). Jde tedy o poměrně slušný rozptyl zájmu, aby se tak řeklo, avšak ani prózu ex-politik neošidil, a jako překladatel si přitom umně pohrává s Mlčením lady Anny od Munra-Sakiho i s Třemi muži ve člunu, kteří podle jeho názoru zůstávají „biblí“ v tom smyslu, že (a tady Miroslav Macek nadsazuje pouze nepatrně) kniha „obsáhla odpovědi na všechny otázky světa“. Ne náhodou napsal také vlastní pokračování Tři muži v automobilu (2019). Na jedné a té samé kupce spolu se Saturninem zůstávají Tři muži ve člunu jednou z nejoblíbenějších jeho knih.

Vlastní tvorbu poté MM v Samomluvách uvádí textem V ordinaci, otištěným původně už v Dikobrazu roku 1980. Následují především příspěvky do Lidových novin, Reflexu a taky pro rozhlasový Radiožurnál. I třináctero Mackových vlastních básní si konečně přečtěme a suďme je každý sám; ale nechybí mezi nimi gazel, pantoum, akrostich a ani nějaké ty rondeauy a sonety. Minimálně „zajímavá“ též je Medicínsko-literární úvaha nad překladem Poeova Krkavce, v níž se autor bohužel ne úplně přesvědčivě snaží doložit, že bylo dílo tvořeno alkoholikem ve zcela konkrétním stadiu rozkladu.