Autorovi ostatně byla dána vedle šarmu do vínku taktéž diskrétnost a přesně při psaní chápe, co je nadhled. Anebo i jako lékař přinejmenším tuší, co je při sestavování vlastních vzpomínek zdrávo eliminovat. Tento svazeček nicméně není jen autobiografií, obsahuje rovněž další ingredience. Avšak právě vzpomínání zabírá 140 stran. Zbytek je výborem z Mackova literárního díla a představuje dalších 120 stran fejetonů, próz, překladů a dokonce veršů.

Při psaní poezie se už popálil leckterý „inteligent“, a tak jím začněme. Miroslav Macek se na tom poli setkal i s Edgarem Allanem Poem, ale zrovna jeho překlad Havranazrovna do češtiny v této publikaci nenajdeme. Objevíme zato početné výsledky překladatelova utkání s Chaucerem (O nelítostné kráse), Andreasem Gryphyem (Vše je marnost), Goethem (Vyvolená zvířata), Keatsem (Poslední sonet), Elizabeth Browningovou (Portugalský sonet X), lordem Byronem (Odpověděl jsem jedné dámě, která se mne ptala, proč jsem na jaře opustil Anglii), s Burnsem (Protest proti bolesti zubů), Blakem, Heinrichem Hoffmannem (Příběh kluka spalcem vpuse), Puškinem (Noc), Verlainem (Podzimní píseň) a dokonce s královnou Alžbětou I. (Když bývala jsem pohledná a mladá). Jde tedy o poměrně slušný rozptyl zájmu, aby se tak řeklo, avšak ani prózu ex-politik neošidil, a jako překladatel si přitom umně pohrává s Mlčením lady Anny od Munra-Sakiho i s Třemi muži ve člunu, kteří podle jeho názoru zůstávají „biblí“ v tom smyslu, že (a tady Miroslav Macek nadsazuje pouze nepatrně) kniha „obsáhla odpovědi na všechny otázky světa“. Ne náhodou napsal také vlastní pokračování Tři muži v automobilu (2019). Na jedné a té samé kupce spolu se Saturninem zůstávají Tři muži ve člunu jednou z nejoblíbenějších jeho knih.

Vlastní tvorbu poté MM v Samomluvách uvádí textem V ordinaci, otištěným původně už v Dikobrazu roku 1980. Následují především příspěvky do Lidových novin, Reflexu a taky pro rozhlasový Radiožurnál. I třináctero Mackových vlastních básní si konečně přečtěme a suďme je každý sám; ale nechybí mezi nimi gazel, pantoum, akrostich a ani nějaké ty rondeauy a sonety. Minimálně „zajímavá“ též je Medicínsko-literární úvaha nad překladem Poeova Krkavce, v níž se autor bohužel ne úplně přesvědčivě snaží doložit, že bylo dílo tvořeno alkoholikem ve zcela konkrétním stadiu rozkladu.

Duo povídek z nevydané doposud Mackovy knihy Starožitník a ženy nepřipomíná poté skrze figuru titulního starožitníka nikoho menšího než Giacoma Casanovu, aby publikaci uzavřela divadelní hra o dvou dětstvích. Je to Mackova adaptace povídky O. Henryho Muž ve vyšším postavení.

A ještě ke vzpomínkové části Samomluv. Autor tuto dokončil v Zábřehu na Moravě už 9. listopadu 2015 a v celkem čtyřiceti kapitolách nás věru neokázale vede nejprve dětstvím a mládím, přičemž jistou část onoho období proležel v knihách s nohama „v krbové mříži“. Kapitola Čtenářův svět nicméně literární badatele neoslní, na to je strohá, a navíc odhalí intelektuálovu imunitu vůči sci-fi. Ta - naštěstí – nebyla nikdy totožná s imunitou vůči fantazii, přičemž Macka v dětství zvlášť interesovaly pohádky H. Ch. Andersena a bratří Grimmů. Knihy a vzácné tisky přitom i sbíral či ještě sbírá a z kapitoly Filatelie dýchá koneckonců také obchodní talent. Co pak nejvíc utkví, je úvaha o bankovkách velmi nízké nominální hodnoty, které však někdy stačí někam ukrýt na sto let. Nato se dají prodat s milionovými zisky.

Sekvence Kočky (předřazená kapitole Dívky) odhaluje i další autorovy povahové fazety a dokonce narazíme na historku, kterou nás přesvědčí o nevysvětlitelných schopnostech léčitelů. Mnohého čtenáře překvapí, že si jich Macek váží. Byť ne všech. Přiblíží nám rozhodně momenty z vlastního života, ve kterých se fakticky „podruhé a potřetí“ narodil, a neopomene vyzdvihnout a zdůraznit možné příčiny sebevědomí některých svůdců, ba „lovců“ žen. Po dočtení Samomluv (zahrnujících navíc i třeba kapitolu Filokartie) ovšem nabudeme nejspíš dojmu, že muž tolika propracovaných zájmů ani snad nemohl mít v životě na ženy čas. Na sport jej ovšem určitě měl a od svých pětatřiceti let běhá, ba vypracoval se k maratonům. Někteří lidé nedají jinak a jednoduše jsou přesvědčeni, že se kvalita rodí především či jedině z utrpení.

Mackův „případ“ nastoluje či dokládá jinam posunutá pravidla a nelze popřít, že uspěl v mnohém. Dokázal napsat (a knižně vydat) dokonce i příběhy ve stylu Gilberta Keitha Chestertona, Freemana Willse Croftse a Dashiella Hammetta, nu, a ani jeho pokračování Saturnina není špatné. Rozvine totiž původní děj a současně nepoztrácí žádné podstatné prvky Jirotkou kdysi navozené atmosféry.

Sejdou se někdy možná i okolnosti, kdy se ex-politik narodí takříkajíc „na šťastné planetě“, a seběhlo se to - podle všech signálů – taky v tomto případě. Po právu tudíž Mirek Macek vypráví následující anekdotu: Personalista mrští rovnou půlí žádostí do odpadků a na logickou dotčenost svého okolí zareaguje: „A co? Přece nechceme pracovat s lidmi, kteří očividně v životě nemají štěstí, ne?“

(Psáno nad Samomluvami Miroslava Macka, které vydalo nakladatelství JONATHAN LIVINGSTON, a nad publikací téhož autora 3x Na horké stopě z Nakladatelství XYZ)