Martin Malina (1973–2012) byl všestranná osobnost, nadaná hudebně, výtvarně, literárně či matematicky. S obdivuhodnou trpělivostí a šikovností však například i modelařil, a jak říkával Edgar Allan Poe, byly to jen okolnosti, které tu nepřály rozletu. V Martinově případě choroba. S ní se potýkal statečně, ale jak byly nemoc i statečnost mocné, ví jen Bůh a tušil to jen Malina sám.

Narodil se 11. ledna 1973 v Mariánských Lázních. Stalo se o nějakých čtrnáct dní předčasně, ale to více než dohnal. Křtěn byl v evangelickém Korandově sboru v Plzni.

Procházky v kočárku s malým Martinem a pak jeho jízdy na červeném koníkovi s kolečky a koloběžce mi připomínají tamní krásný kraj Slavkovského lesa, kde jsem jako o devět let starší chlapec jenom krátce předtím strávil dvě slunná léta. I my vozili mou mladší sestru v kočárku, taky já si na písčitém kynžvartském chodníku nabančil, když jsem to „rozkalil“ z vrchu na „kolobrndě“. A rovněž mne stihla jako dítě mononukleóza, jejímž následkem jsem byl dočasně odtržen od rodičů, abych je posléze mohl ubrečeně pozorovat jenom skrze nemocniční okenní sklo. Ale k Martinovi. S vysokými horečkami musel roku 1974 do hořovické nemocnice a zdravotní sestřička ho nešťastným manželům Malinovým ukázala pouze z okna, tak to už v těch časech chodívalo. „Když nás uviděl, usedavě se rozplakal,“ vzpomíná jeho otec Václav. „Stýskalo se mu. Nám také. Naštěstí mi koncem srpna končila vojenská služba. Znovu jsem nastoupil jako pedagog do Lidové školy umění v Mariánských Lázních a manželka si sehnala učitelské místo v Plané. Protože jsem učil odpoledne, mohli jsme se o hlídání Martina střídat, a ve dnech, kdy to na několik hodin nešlo, nám vypomáhali přátelé z místního symfonického orchestru – „strejda Pavel a teta Míša“, jak jim Martin říkal.“

Za následující epidemie chřipky bohužel mononukleózou ještě oslabenému chlapci vystoupala na Silvestra 1974 horečka až na 42 stupně Celsia. Dostal křeče, dusil se, modral s otokem na mozku a dodýchal. V tu chvíli ale děd popadl miminko za nohy, třásl jím před otevřeným oknem a zachránil mu život. To nepochybně. Lékaři však nevyloučili trvalé následky právě v případě možného poškození mozku a Martin musel brát léky. „Z velmi živého dítěte se stal posmutnělý a pomalejší chlapec,“ vzpomíná tatínek.

Roku 1976 se přestěhovali do přístavku základní školy ve Lnářích a všichni tam trpívali angínami. „Zřejmě to způsobovala blízkost tří rozlehlých rybníků,“ míní Václav Malina, který roku 1977 odmítl podepsat Antichartu. Rovněž následkem toho doučil i v nedaleké Blatné a poté, co koupili půl řadového domku na Nepomucké třídě, vrátil se i s manželkou do rodné Plzně, kde Martin navštěvoval školku v Zelenohorské ulici a počínaje rokem 79 školu v Chválenické. Sedm let chodil do houslí, rád maloval a modelařil i díky časopisu ABC, hrál šachy a byl vnímavý, ambiciózní a citlivý, takže jel každý neúspěch pálil. Když bylo chlapci devět, narodila se sestřička Anna, a bylo by možné leda spekulovat, že se to „náhodou“ stalo zrovinka v tomto pověstně zlomovém roce dětského vývoje.