Ivo Fencl: Martin „Krystal“ Malina a jeho kniha Krystal

Martin Malina (1973–2012) byl všestranná osobnost, nadaná hudebně, výtvarně, literárně či matematicky. S obdivuhodnou trpělivostí a šikovností však například i modelařil, a jak říkával Edgar Allan Poe, byly to jen okolnosti, které tu nepřály rozletu. V Martinově případě choroba. S ní se potýkal statečně, ale jak byly nemoc i statečnost mocné, ví jen Bůh a tušil to jen Malina sám.

Narodil se 11. ledna 1973 v Mariánských Lázních. Stalo se o nějakých čtrnáct dní předčasně, ale to více než dohnal. Křtěn byl v evangelickém Korandově sboru v Plzni.

Procházky v kočárku s malým Martinem a pak jeho jízdy na červeném koníkovi s kolečky a koloběžce mi připomínají tamní krásný kraj Slavkovského lesa, kde jsem jako o devět let starší chlapec jenom krátce předtím strávil dvě slunná léta. I my vozili mou mladší sestru v kočárku, taky já si na písčitém kynžvartském chodníku nabančil, když jsem to „rozkalil“ z vrchu na „kolobrndě“. A rovněž mne stihla jako dítě mononukleóza, jejímž následkem jsem byl dočasně odtržen od rodičů, abych je posléze mohl ubrečeně pozorovat jenom skrze nemocniční okenní sklo. Ale k Martinovi. S vysokými horečkami musel roku 1974 do hořovické nemocnice a zdravotní sestřička ho nešťastným manželům Malinovým ukázala pouze z okna, tak to už v těch časech chodívalo. „Když nás uviděl, usedavě se rozplakal,“ vzpomíná jeho otec Václav. „Stýskalo se mu. Nám také. Naštěstí mi koncem srpna končila vojenská služba. Znovu jsem nastoupil jako pedagog do Lidové školy umění v Mariánských Lázních a manželka si sehnala učitelské místo v Plané. Protože jsem učil odpoledne, mohli jsme se o hlídání Martina střídat, a ve dnech, kdy to na několik hodin nešlo, nám vypomáhali přátelé z místního symfonického orchestru – „strejda Pavel a teta Míša“, jak jim Martin říkal.“

Za následující epidemie chřipky bohužel mononukleózou ještě oslabenému chlapci vystoupala na Silvestra 1974 horečka až na 42 stupně Celsia. Dostal křeče, dusil se, modral s otokem na mozku a dodýchal. V tu chvíli ale děd popadl miminko za nohy, třásl jím před otevřeným oknem a zachránil mu život. To nepochybně. Lékaři však nevyloučili trvalé následky právě v případě možného poškození mozku a Martin musel brát léky. „Z velmi živého dítěte se stal posmutnělý a pomalejší chlapec,“ vzpomíná tatínek.

Roku 1976 se přestěhovali do přístavku základní školy ve Lnářích a všichni tam trpívali angínami. „Zřejmě to způsobovala blízkost tří rozlehlých rybníků,“ míní Václav Malina, který roku 1977 odmítl podepsat Antichartu. Rovněž následkem toho doučil i v nedaleké Blatné a poté, co koupili půl řadového domku na Nepomucké třídě, vrátil se i s manželkou do rodné Plzně, kde Martin navštěvoval školku v Zelenohorské ulici a počínaje rokem 79 školu v Chválenické. Sedm let chodil do houslí, rád maloval a modelařil i díky časopisu ABC, hrál šachy a byl vnímavý, ambiciózní a citlivý, takže jel každý neúspěch pálil. Když bylo chlapci devět, narodila se sestřička Anna, a bylo by možné leda spekulovat, že se to „náhodou“ stalo zrovinka v tomto pověstně zlomovém roce dětského vývoje.

„Zřídka se mi podařilo prodat nějaký obraz,“ vzpomíná Martinův otec. „Na auto nebo dovolenou u moře nebylo ani pomyšlení, ale ani nám to moc nechybělo; nejšťastnější jsme byli v lese na chatě v Kornaticích nebo u babičky v Zaječově. Jen jednou jsem dostal poukaz na rodinnou rekreaci v Tatrách a pro Martina to byl životní zážitek.“

Právě od devíti se často začínáme výrazněji projevovat literárně a zde to bylo jednoznačné. Tlustý školní sešit popsal Martínek příběhy o Vendulce a Kryštůfkovi. Vzorem pro hrdinku byl stejnojmenný plyšák (se zvonkem v tělíčku), kterého dostal už brzy po narození. A Kryštůfek? To je současně Martin i známý hrdina Medvídka Pú. S ním se ztotožnil.

Školu dokončil s vyznamenáním (1987) a nastoupil do výběrové třídy dnešního Masarykova gymnázia, kde se zaměřil na matematiku. Osud byl však neúprosný, jak se někdy říká v těch horších knihách. V pubertě Martin mimo jiné „překotně“ rostl (nakonec měl bez decimetru dva metry) a zdraví se zhoršilo tak, že měl v druhém a třetím ročníku střední školy víc dní zameškáno, než kolik jich strávil v lavici. Přesto dosáhl ve čtvrťáku na vyznamenání, s nímž i maturoval (1991); ještě předtím ale přišel devětaosmdesátý a to už napsal první verzi rozsáhlejší prózy. Tu nazval Martin Krystal a titul je i jménem hrdiny (a ne tedy už pouhý Kryštůfek, ba ani ne Jan Kryštof).

Roku 1990 navštívila rodina (ač bez Anny) na dva týdny Paříž, kam doputovala Švýcarskem. Žili v bytě přítele Jeana-Louise a Martin pokračoval v psaní Krystala v Lucemburské zahradě. Fatální inspirací se zde stalo setkání s Marie-Odille, dcerou kolegy Jeana-Louise. Dívka nejprve rodině ukázala, kde budou bydlet, a pak je provedla metropolí. Ale téhož dne bohužel „navždycky“ odjela a tím i zmizela.

Jistěže nelze říct: „Dalo se to v tom věku čekat,“ ale Martin se zamiloval a hlavní hrdinku novely dokončované v Lucemburské zahradě pojmenoval právě Marie. Do posledního dne na gymnáziu mu, pravda, ještě pořád zůstala nejlepší přítelkyně z dětství Andulka, s kterou se od první třídy vodívali za ruku. Ale běda, i jejich cesty se rozešly. Ani to nebude spekulací, že se obě naznačené ztráty do jeho přecitlivělé duše hluboko otiskly. Na jednom „levelu“ zůstal jednoduše raněn a opuštěn, když byl přijat na Západočeskou univerzitu a začal studovat náročnou Fakultu aplikovaných věd. Paranoidní krize přišla v pátém semestru, kdy ho odmítla spolužačka. Určitě existují také muži, kteří se nikdy opravdově nezamilovali, nicméně všichni ti, kteří ano, chápou, jak nemožným se zdá mít rád stejně silně jinou ženu, když jste „tu pravou“ nezaujali. Život přestane dávat smysl a podobně postižený, a zvláště, je-li inteligentní, se spatří takříkajíc po vjezdu na slepou kolej. Či kolej přinejmenším nepravou. Dál je „všecko špatně“ a nezáleží bohužel ani na tom, že vlastní objekt lásky může být při objektivním průzkumu „hloupou květinkou“, která někdy dokonce ani není nijak krásná dle běžných měřítek. Subjektivní potřeba je totiž prvotní a zamilovaný částečně realitu nevidí a ze zbylé části lásce vše stoprocentně toleruje. Aby taky ne; tak to už příroda zařídila. A ani dívka ostatně nemůže za to, že city nedokázala opětovat.

Nitra citlivých osobnosti s vysokým kvocientem reagují v takových situacích nevypočitatelně, jak to už předvedl ve své slavné knize Goethe, a například i slavný Isaac Asimov vždy tvrdil, jak naprosto si nevybavuje, že by se z paralýzy způsobené v mládí podobným odmítnutím vůbec kdy vzpamatoval.

Tak či onak Martin koncem listopadu 1993 rodiče nařkl, že ho chtějí otrávit, a jakési spiknutí vnímal rovněž na Univerzitě. V prosinci 1993 se navíc pokusil emigrovat do Německa a byl zadržen teprve ve Šluknovském výběžku, když pálil na hranicích doklady.

Teprve po dnech zoufalství rodiče využili kontakt na primáře dobřanské léčebny a pod záminkou návštěvy u známých vylákali syna do jeho bytu. Doktor si naštěstí dokázal získat Martinovu důvěru a pacient začal dobrovolně i sám chodil přímo do jeho plzeňské ambulance. Nicméně léky byly zřejmě voleny jen tak, aby se mohl učit. Přesto i pod vlivem prášků posléze ztloustl až na 170 kg a tady postůjme. Ne každý totiž připustí sám sobě, že propast a izolace, kam padají podobně postižení lidé jako Ota Pavel, je prvořadě důsledkem jejich vzhledu. Až na druhém místě za ni mohou různé záchvaty. Ale je pravda, a sám Martinův otec to ví, že většině osob stačí podobný záchvat pozorovat na jiném člověku jednou. Víc o to už nestojí, takže nemocný přijde o přátele, není víc zván ani na třídní srazy a dívky před ním s výjimkami prchají, což roztočí děsivou, bludnou spirálu. Nezměrná hloubka osamocení byla u Martina patrna i z jeho vcelku samozřejmého zvyku psát z výletů domů pohledy plyšovému medvědovi svého šťastného dětství. Také kvůli synově nemoci koupil malíř Václav Malina už roku 1994 chalupu v Radkovicích a udělal dobře; právě tam nakonec bývalo Martinovi nejlépe. Od jara až do podzimu tu pobýval především s maminkou a v podkroví měl svůj pokoj s výhledem. Studia v září 1996 úspěšně ukončil státnicemi, obhájil diplomovou práci a promoval na plzeňské radnici. Jako inženýr však vydržel ve Škodovce jen tři dny, o nichž vzápětí napsal báseň. Jmenuje se právě Tři dny ve Škodovce. Ještě byl nějaký čas vedený na úřadě práce, než začal pobírat důchod, a někdy roku 1997 opět zapracoval na knize o svém alter egu Krystalovi. Popírat nebudu, že mi osobně připadá i jediná dobrá povídka podstatnější, než třeba i celý život strávený v továrně, a dejme tomu Charles Dickens či Truman Capote by zřejmě s podobným názorem souhlasili.
Po Martinovi ostatně zůstalo i jedenáct básnických sbírek, řada dramat včetně aktovky Otec, báseň v próze (Pes) a zajímavě surreálné povídky Doktor Watson a Záhadný trolejbus. Navíc i rozličné úvahy a jiné ne úplně dokončené texty, byť jejich rukopisy bohužel balancují na hranici čitelnosti. Pod pseudonymem Mondaren krom toho Martin obstojně kreslil a i za pomoci olejových barev vytvořil řadu obrazů, v čemž jej tatínek taktéž podporoval. Nadále se však zabýval i matematikou a stohy sešitů plnil vzorci. Vídám u syna něco podobného, a tak vím, že na veliké smysluplnosti všech podobných výpočtů mnoho nemění ani to, že řadu věcí spočítali vědci už před námi. Další ostatně zůstávají nedořešeny.

Ani to není vše. Martin Malina i dobře zpíval a již od dětství miloval především Smetanovu Mou vlast. Jen se sestřinou pomocí (měli se velmi rádi) se naučil hrát na kytaru a fakticky byl i talentovaný herec a skvělý imitátor. Václava Havla třeba napodobil tak dokonale, že převezl vlastního dědečka. „V tom projevu prezident vykládal, proč se rozhodl vstoupit do komunistické strany, a můj otec seděl v křesle minimálně čtvrt hodiny s otevřenou pusou,“ vzpomíná Václav Malina. Právě tento Martinův děd měl v mládí rovněž přechodné psychické problémy a snad i proto si s vnukem výborně rozuměli. Vzpomínali spolu na mnohé zážitky z Martinova dětství, na to, jak spolu jezdili vlakem až na Rujánu, a na chvíle, kdy se plavili na ostrov Hiddensee. Z domu na Nepomucké chodíval Martin i víckrát denně přes Homolku do hospody v Hradišti, což původně navrhl jeho otec jako součást terapie a což se mu opravdu stalo očistným rituálem. 17. října 2012 byl opět na kontrole v plzeňské fakultní nemocnici a odtud jeli s maminkou do Galerie města Plzně, jíž sám přezdívám Galerie na rohu (http://www.nava.cz/Lektorka-z-galerie-na-rohu-d148.htm). Tu vedl Václav Malina již od přelomu tisíciletí a toho dne vezl po pracovní době syna i svou paní na chalupu, kde přespal, aby se ráno před návratem do práce s Martinem ještě rozloučil. „To je škoda, že musíš odjet,“ řekl syn. Okolo poledne pak paní Malinová telefonovala, že leží v posteli mrtev. Zvětšené srdce selhalo a 26. října proběhl pohřeb v tomtéž kostele, kde byl Martin devětatřicet let předtím křtěn.

Jeho nejrozsáhlejší próza existuje ve více verzích a pod tituly Martin Krystal i Krystal. Jde o utopickou science fiction a definitivní verze je dnes zkrácena Václavem Malinou asi o třetinu. Nezařadil sem některé dodatky vč. kapitol o cestování časem, v nichž mimo jiné vystupují inteligentní pavoukovití mutanti. A existuje i varianta, kde se postava dr. Zinecábla projeví jako padouch, hodlající ovládnout svět. Úvod textu je ovšem výrazně dotčen realitou a inspirován silnými dojmy z první dětské návštěvy pražského metra.

Když bylo Martinovi asi šest, byl totiž na Petřínské rozhledně, v tamním zrcadlovém bludišti, na vltavském parníku a - právě – v podzemní dráze. A neumím si tu než povzdechnout, oč jsou mimopražské děti už automaticky a navždy ochuzeny. Tím jediným štěstím tu, řekl bych, zůstane, pokud si to co nejdéle neuvědomí.

„Dodnes Martina vidím,“ vzpomíná jeho otec, „jak mu svítily oči. Naučil se jména všech zastávek a jeho největším přáním pak bylo jet do Prahy a projet se metrem. I když byl nemocný a musel ležet v posteli, hrál si nejraději pod peřinou na metro! Uměl dokonale napodobit zvuky rozjíždějícího se vlaku i hlas z reproduktoru. Tu scénu najdeme i v Krystalovi...“

Podle novely Martina Maliny nám v tomhle světě možná nehrozí ani tak konec ve válce či přemnožení, ale neschopnost reprodukce, ke které může dojít po genetické úpravě potravin. Mikročástice různých plastů jsou bohužel dnes už opravdu částicemi potravního řetězce a Krystal tak není jen surreálným snem, nýbrž i skutečnou sci-fi.

Poté, co se autorovo alter ego octlo pod koly vlaku podzemní dráhy, přesune se - díky zvláštnímu vynálezu - o rovných dvě stě let do budoucnosti. Do roku 2173, kde je překvapeno světem, který sice ještě zčásti pozná, ale kde vládnou ženy a kde je každé nové dítě vzácností. Největší událostí se tu stává narození nového člověka „přirozenou cestou“ a souběžně čteme milostný příběh, i když milostný a silný právě jen ve své jemnosti.

A momenty, kdy teprve sedmnáctiletý hrdina spatří ve zdravotní sestře Marii onu Kláru, která s ním úvodem navázala kontakt ještě v našem světě, připomenou vracející se hrdinku Čapkova Krakatitu. Nevyřčenou roli však hrají i latentní zábrany, stud a vrozená submisivnost. Svět budoucnosti je navíc Martinovi podezřelý. Možná právem?

Sám autor naplnění lásky nikdy neprožil, ale snad i proto našel cit zakletý ve světě budoucím. A daleko vyšší hodnotu snad má, než dávno neexistující peníze...

P. S. A v oné budoucnosti nás, jak zvíme, čekají jen a pouze hodiny s jedinou ručičkou. Proč? - Víceméně bezděčné sledování kratších a rychlejších rafiček může stresovat. – Něco na to, říkám, je. Člověk je tím šťastnější, čím méně často je nucen se dívat na hodiny.

Martin Malina: Krystal. Ilustrace Martin Malina. Druhou část knihy (od strany 117) napsal a původní text zredigoval Václav Malina. Grafická úprava Helena Vendová.
Vydalo vydavatelství TFC print. Plzeň 2017. 160 stran. ISBN 978-80-906278-5-7

Ukázka:

Martin se zamyslel. Zkreslování a zamlčování historie. Před chvílí si dokonce myslel, že je to správné! Proč neexistuje zábava? Kdo má na tom zájem? Jakým způsobem a proč byla vytlačena zábavná literatura a filmové thrillery? Ale ano, zábava přece zdržuje od práce.

Proč ale lidé pracují, když si každý může vzít, co potřebuje? Majetkově si jsou všichni rovni. Jakým způsobem se tedy donutili k práci? Uvažoval. Když neexistuje zábava, mají lidé tři varianty: pracovat, vzdělávat se, nebo se nudit. Většina lidí nemá nudu v oblibě, a proto zbývá vzdělávat se a pracovat. Je tento systém účinný? Jak je vidět, tak ano.

Teoreticky by tato společnost měla vést k zániku. Ale prakticky? Stačí, aby se rozhlédl kolem sebe, a vidí důkazy opaku... Co když ale není pravda, že Planeta Země ovlivnila myšlení všech lidí přesvědčováním? Co když to byla jen nutnost vnucená násilím? A kdy se to stalo a jakým způsobem?

„Co se stane, když někdo pracuje špatně?“ zeptal se Marie.

„Proč by měl někdo pracovat špatně?“

„Například nemá předpoklady, schopnosti...“

„Tak může jít dělat jinou práci, třeba úplně jednoduchou, ne?“

„A když ji opět dělá špatně?“

„Tak je možná mentálně nebo tělesně postižený, také se to stává, učili nás to v kurzech. Já ale nevím, o co ti pořád jde.“

Ticho.

„A co když někdo schválně pracuje špatně?“

„A proč by to měl dělat?“

„Třeba je líný.“

„Co je to být líný?“

„Co když něco úmyslně provedu a pak mě potrestají?“