Zbyněk Fišer byl, jaký byl, a jistěže filozof, nicméně koncem života prozřel či upadl do skepse. Lidé jsou - ve své většině - hloupí, uvědomoval si nad veškerými svými spisy, které pochopitelně smysl nedají všem, nýbrž pouze někomu...

Otázkou ale je, zda dokonce i Bondy nešel v životě „cestou nejmenšího odporu“. Při pohledu zvenčí ovšem ne, zatímco masy dozajista ano. Jen jedinci cestu nejnižšího odporu obcházejí, aniž jsou „venku“ slisováni, a máme k dispozici cesty široké a vyšlapané, ale i stezky. Jiný klasik než Egon Bondy to napsal a radil „hlavní tahy“ ignorovat; například i můj otec měl ta slova stále před očima pod sklem svého pracovního stolu. Do značné míry se jimi řídil a ptám se: Doplatil na ně? Nedoplatil?

Nevím, ale těžko věřit, že si vybírání může dovolit naprosto každý. Mnozí a přemnozí v reálu nemají na výběr. Tíha nutnosti není fikce. A to ve svém díle chápe i polský filozof Ryszard Legutko (*24. 12. 1949 v Krakově).

V osmdesátých letech vydával tento muž samizdatový časopis Arka, roku 1991 se habilitoval prací Kritika demokracie v Platónově politické filozofii, vyšly mu knihy Spory o kapitalismus (1994), Tolerance (1997), Traktát o svobodě (2007), Esej o polské duši (2008, česky esej vyšla ve výboru Legutkových esejů Ošklivost demokracie, 2009), Triumf průměrného člověka (2012) a Sokrates (2013). Roku 2005 kandidoval do senátu za stranu „Právo a spravedlnost“, stal se pak ministrem školství. Opakovaně se dostal do Evropského parlamentu a těžko říct, jak by si Evropa vedla, kdyby v tom parlamentě pracovali pouze osobnosti jako Legutko.

V Triumfu průměrného člověka jsou v šesti kapitolách Dějiny, Utopie, Politika, Ideologie, Náboženství a Člověk analyzovány PŘEKVAPIVÉ podobnosti socialismu a liberální odnože demokracie.

Tyto podobnosti jsou natolik markantní, až oba pohledy na svět splývají, a funguje tu scelovací tlak. Ta samá tendence rostla každým z posledních desetiletí, ale pohleďme do praxe: Brojíte doma (už skoro ze zvyku) proti sousedu-komunistovi? Dobrá. Jenže dobrojíte a tím samým dechem jste liberálními demokraty, kteří...

Jaké jsou vůbec dnes rozdíly?

Pro zcela průměrného občana dávno neexistují a veškeré „zprůměrované“ lidi již dnes pálí paty. Bývá to pálení vzešlé ze strany minulosti. Té, z níž se lze učit, protože je „učitelkou života“.

Obě nejpodstatnější z dystopií (napsali je Huxley a Orwell) nás přitom varují, abychom se bezostyšně nezbavovali historické paměti. Jenže moderní člověk už je nečte a bývá utvářen tím, že právě tuto paměť ztrácí. Ne, to ještě není rovno vymývání mozku, ale...

„Frekvence slov socialismus a socialistický v minulém režimu je rovna frekvenci slov demokracie a demokratický dnes,“ vnímá Ryszard Legutko. „Pro průměrného člověka je  splynutí se systémem tou nejjednodušší cestou k získání dojmu, že průměrný není.“

Dá-li se pak hovořit o osobnostní autonomii, o invenci, o nezávislosti?

Odpovězme jen pousmáním. Po ničem podobném lidé ve své většině ostatně ani nebaží. Podle Legutka tím ovšem duchovně a morálně kapitulovali.

Polský filozof pak srovnává i naše oblečení.

Jak za socialismu, tak dnes se oblek vydává za jedno ze znamení osobnostní identity, přičemž dalším nástrojem sebevyjádření bývá účes. „Ve stále větší míře se berou v ochranu věci vulgární, ohyzdné a pobuřující,“ míní Legutko. Stud se - oproti tomu - rozplývá a normou jsou náhle etalony zla. Náročnější věci jsou na dně nebo za horizontem průměrných. A dostávají na tom dně ještě na frak. Kdo chválí náročnost, hned je „elitář“, ale sama náročnost bývá dnes považována za anachronismus, ba záležitost politicky nekorektní.

Nebylo tomu tak i za socialismu? Bylo. A podobné vlastnosti dnešního liberalismu člověka zarazí. Legutkova kniha o Triumfu je přitom po právu uvedena citátem z Dostojevského Idiota: „Naši liberálové nejsou nikdy schopni toho, aby někomu dovolili mít své zvláštní přesvědčení, aniž by odpůrci odpověděli nadávkou nebo něčím horším.“

Z Legutkovi knihy si pak zapamatujme aspoň jednu podstatnou pasáž:

„Tolerance pojímaná jako nejvyšší princip musí nutně ohlupovat.

Její přijetí oslabuje reflexi. Už pak nerozlišujeme a pojem netolerance se vztahuje ve stejném stupni na závažné i na to nepodstatné. Jak na genocidu, tak na to, že nosí studenti dredy.

Rozvolněné užívání slova se neobejde bez následků pro rozum, který tak obdržel nesmírně snadnou a lákavou možnost odsuzovat. Následkem toho umí však rozum i svobodně přecházet od koncentračních táborů ke školním uniformám a od zákazu pornografie k pálení knih v Německu třicátých let. A liberalismus?

Stvořil člověka soukromého a chtěl ho osvobodit od politiky, ale úkol se ukázal být neproveditelný.

V liberálně-demokratických společnostech jsme naopak svědky toho, že čím víc nabývá výchova moderního charakteru, tím se její úroveň snižuje. Všichni se učí, všichni jsou vzdělaní (vzdělávání trvá celý život, tvrdí slogan), ale odkulturnění společnosti dosáhlo maxim a obsahy sdělení jsou stále jednodušší. Filozofové následkem toho říkají, že zemřela epocha velkých příběhů, ale blíž pravdě bude konstatování, že existujeme v době, v níž skončilo skutečné vzdělávání mladých k tomu, aby dokázali rozumově zvládnout cokoli z toho, co jen trochu připomíná velký příběh. Duch formovaný či spíš zdeformovaný neustálým stykem s pouhými fragmenty popisů, líčení a informací a neuvyklý stálému kontaktu s knihami, si umí představovat už výlučně jen příběhy krátké a nevyžadující moc pozornosti. Sebeuspokojení a bytostný odpor k učení jsou charakteristické právě pro liberálně-demokratického člověka a dají se dnes pozorovat na všech úrovních: nejenom na školách, ale téměř v celé umělecko-intelektuální kultuře. Umělci a intelektuálové přitom připomínají nepříliš citlivé žáky, kteří nechápou, že může být zajímavého i něco mimo jejich bezprostřední okolí, které je však již přizpůsobené vkusu a možnostem jejich poznání. Podobají se tím inženýru Mamoňovi z filmu Plavba (1970), jenž měl rád pouze písně, které znal, a redukují věci na to, co jim je známo. Jiné prvky nerozeznají. Když pak inscenují Oněgina, vykládají si titulního hrdinu a jeho přítele Lenského jako homosexuály, protože jiný blízký vztah mezi muži si nedovedou představit. Ospravedlňují se argumentem, že to dělají pro diváky, kteří se jinak neidentifikují se starým textem, a pro diváky je prý potřeba najít čitelnější ekvivalenty v naší realitě. Je tomu skutečně tak?

Pro socialistické diváky také byly objevovány „čitelnější“ socialistické ekvivalenty. Z Hamleta dělaly pokrokového aktivistu, z Anny Kareninové oběť třídního egoismu…“

A jak Legutko shrnuje, rozsah zkušenosti liberálně-demokratického člověka se snížil a nivelizoval až do té míry, že ztratil schopnost vnímat a určovat meze.

(Psáno nad knihou Ryszarda Antoni Legutka „Triumf průměrného člověka“. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek v redakci Víta Mlejnka. V edici Politika a společnost vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2017. 228 stran. 219 Kč.)

Ivo Fencl