Název konference naznačuje, že oněch předcházejících třicet let bylo léty stále silnější svobody a že až dnes – přelomově – jsme se dostali do stavu jejího ohrožení, čemuž musíme čelit.  Je tomu ale skutečně tak? Po úžasném a neopakovatelném svobodném nadšení první poloviny 90. let minulého století, jsme prožili několik klíčových historických milníků, jejichž důsledkem vždy bylo průběžné zmenšování prostoru svobody, postupného ukrajování  svobod až do dnešního stavu, kdy si stále ještě namlouváme, že žijeme ve svobodné společnosti, reálně však již v „pásmu nesvobody“ existujeme.

Stále více ideologie, stále méně svobody

Komunistický režim byl ideologický. Jeho ideologie měla podobu propracovaného ideologického kánonu zvaného marxismus – leninismus. Vyznávat tuto ideologii bylo povinné. Prostupovala výchovný a vzdělávací systém od nejútlejších let, byla povinnou součástí kulturní tvorby, konkurenční nebo nesouhlasné názory byly nepřípustné a jejich vyznávání bylo potlačováno. Marxisticko – leninská ideologie byla označována za vědeckou, o její „vědeckosti“ se nepolemizovalo. Měla tedy svoji obsahovou podobu, měla ale i formální podobu. Měla svoji barvu, měla své symboly, měla tváře svých ikon, které byly nezpochybnitelné. 

Naopak na Západě těch let nám imponovala jeho neideologičnost, jeho nedoktrinářství, volnost dosahovat vlastních představ svými vlastními cestami. V tom jsme viděli podstatu západní svobody, po které jsme toužili. Západ v oněch letech jsme si, snad omluvitelně, idealizovali. Byl tak zjevným protikladem sovětského komunismu, že jsme mu odpouštěli mnohé z toho, čím již tehdejší Západ trpěl a co jej už tehdy ničilo. Věnovali jsme malou, fakticky žádnou, pozornost studentským revoltám 60. let a jejich společenským a politickým důsledkům. [1]

Po třiceti letech jsme dosáhli – postupně a průběžně – stejného stavu. Nežijeme ve svobodné společnosti, ale žijeme znovu v době charakterizované vysokou mírou ideologizace.

Zatímco komunistická ideologie byla zdiskreditovaná a nikdo jí fakticky nevěřil, dnešní ideologie ještě zdiskreditovaná není, je atraktivní. O to je dnešní stav nebezpečnější. Ona komunistická ideologie byla už v 80. letech směšná, vyčpělá. Nikdo jí nevěřil, fakticky už ani sami komunisté. Lidé si většinově uvědomovali, že s komunismem už dál jít nejde. Kdybych si měl vypůjčit historickou paralelu, dnešní fanatismus a nadšení dnešní doby pro novou ideologii bych přirovnal k počátku 50. let minulého století.

Jak se projevuje nová (opresivní) ideologie?

Dnešní ideologie se od té komunistické v mnohém neliší.  Jistě, alespoň prozatím nemá charakter brutální a násilný, zatím nemá své koncentrační tábory a internační lágry, tváří se mírumilovně, klade si všeobecně akceptovatelné cíle budování dobra, tvrdí o sobě, že je nediskriminační, že jejím cílem je napravit nerovnosti uvnitř společnosti. Proto jsou to zejména mladí lidé, mající přirozený sklon k idealizaci reality, vnímající svět kolem sebe naivně přívětivě, chtějící revoltovat proti světu svých rodičů a mající tendence ze všech špatností tohoto světa své rodiče obviňovat, živnou půdu a vnímavými příjemci nové ideologie.

Jak se ona nová ideologie jmenuje?

Jednotný název pro ni zatím nemáme. Boj s ní by byl mnohem snadnější, kdybychom ji mohli nazvat tak přesně, jak umíme nazvat fašismus, nacismus nebo komunismus. Je to, mimo jiné, dáno i tím, že ona nová ideologie nemá svého jediného ideologa. Ukradla nám posvátná slova liberální a demokracie. Pod pláštíkem liberální demokracie se skrývají agresivní myšlenková pařeniště environmentalismu, multikulturalismu, genderismu, feminismu, politická korektnost, dirigismus, exploze lidských práv (na úkor práv občanských) atd.

Stejně jako marxismus – leninismus se i tato ideologie nazývá vědeckou a kdo o její vědeckosti pochybuje, je považován za hlupáka. Kdo dnes tvrdí, že původcem „vědecky dokázaného“ globální oteplování není člověk, je považován za tmáře. Za vědu jsou dnes považována genderistická a feministická studia. Každá „pořádná“ universita už má svoje katedry a své přednášející těchto pseudovědeckých doktrín.

Stejně jako nacismus dělil společnost na rasy, stejně jako komunismus dělil společnost na třídy, i tato nová ideologie dělí společnost na antagonistické vrstvy.

• Kdo nebojuje za záchranu planety, je nepřítel.
• Kdo nesdílí klimatickou nouzi, je proti planetě.
• Kdo věří v přirozené dělení společnosti na muže a ženy, podporuje nerovnosti.
• Kdo se domnívá, že vztah muže s mužem, nebo ženy se ženou sice může existovat, stát takovým vztahům však nemá vycházet aktivně vstříc, je netolerantní homofob.
• Kdo věří v národní stát jako dědictví našich předků, který jsme povinni hájit a předat našim dětem, je nacionalista.
• Kdo tvrdí, že neexistuje žádný nárok opravňující masovou migrační invazi do našeho civilizačního prostoru, je považován za xenofoba.
• Kdo nepodporuje sdílení majetku, je pro zlý kapitalismus.
• Kdo nepodporuje odstranění sochy maršála Koněva, je proruský agent.
• Kdo odmítá v Rusku vidět pouze „říši zla“, je v důsledku prosovětský komunista.
• Kdo připouští, že z pěti dnes největších světových přístavů se tři nachází v Číně, kolaboruje s čínskými komunisty.
• Kdo kritizuje evropské elity a bruselskou byrokracii, je proti míru na evropském kontinetu.
• Kdo respektuje výsledky svobodných voleb a z nich vzešlé autority, není demokrat (podle Milionů chvilek pro demokracii).

Nacisté bojovali za čistotu rasy, komunisté bojovali za mezinárodní solidaritu dělnicko-rolnické třídy, [2] dnešní euro-zeleno-pirátská ideologie bojuje za rozvrácení tradiční liberální společnosti a dělí společnost na ty „pro planetu“ a ty „proti planetě“. Sledování, ostrakizace, represe, personální postihy a moderní formy internace budou následovat. Ostatně, už dnes jsou tu zase témata, která není „salonfähig“ říkat. Už nyní je téměř vyloučené v médiích obhajovat jiné, než ty „správné“ názory. Už nyní tu zase máme uměleckou avantgardu, která má těm „hloupým“ nalít do hlavy, co je správné. Už nyní není leckterým lidem „zapotřebí“ si „pálit prsty“.

A co s tím?

Záleží samozřejmě na tom, jakou kvalitu změny bychom si přáli. My si přejeme návrat plnokrevné funkční demokracie založené na svobodných volbách a respektu k jejich výsledkům, nebo si můžeme přát svět podle euro-zeleno-pirátských Milionů chvilek pro demokracii.

Já osobně však žádný společenskýzvrat k lepšímu nečekám. Žádnou společenskou poptávku po takovém zvratu necítím a nevidím. Existující politické strany žádnou programovou kultivaci odporu proti agresivně a velmi rychle nastupující euro-zeleno-pirátské totalitě nepěstují. Politickým stranám nevadí, že témata politické diskuse vnášejí neziskové a nevládní spolky ve spolupráci s médii. Naopak, nové totalitě podléhají, podvolují se jí, přijímají ji. Politické strany zcela podlehly mantře, že „patříme na Západ“, aniž by si uvědomily, že nová totalita nepřichází z Východu, ale ze Západu. Pravicové strany si pohodlně zúžily boj za svobodu na boj proti komunistům, po kterých fakticky už pes neštěkne. V tomto kontextu není přesvědčivějšího důkazu ideového kolapsu dnešních tzv. konzervativních stran.

Nová ideologie nesvobody je plná energie, je atraktivní, je nezdiskreditovaná. Veřejnost si nechala vnutit představu, že hlavními problémy doby jsou Babiš a Zeman. Na co bychom se tedy měli spíše připravit, je dlouhé období, na které je třeba se vybavit trpělivostí a odvahou. Ale i tak to stejně ti „chvilkaři“ s námi nebudou mít tak lehké.

[1] Nic nám neříkal projev Toma Haydena The Port Huron Statement pro hnutí Studenti pro Demokratickou Společnost, málo jsme se věnovali podstatě univerzitních revolt v Americe a západní Evropě – těch revolt, jejichž studentskými vůdci byli později tak nechvalně vyhlášení politici typu Daniel Cohn-Bendit, Jo Leinen, Joschka Fischer nebo zejména Alfred Willi Rudolf „Rudi“ Dutschke, nemající sice v oblibě NDR, odkud 1961 utekl, zato obdivující Velkou říjnovou socialistickou revoluci v Rusku a její představitele Trockého či Bucharina. Tito levičáci hlásali revoltu proti (podle nich zastaralé) kapitalistické společnosti a vybízeli k „dlouhému pochodu institucemi směrem k získání moci“, což považovali za způsob jak přeměnit společnosti k obrazu svému.

[2] Marxismus pojednává o tom, že příslušníci diskriminovaných tříd (!) z různých zemí mají být navzájem solidární v třídním boji. Nikoliv v tom, že mají být do Evropy sestěhovány davy migrantů, kteří si v našem civilizačním prostoru nárokují právo pobytu. Ti, kteří jsou nositeli nové ideologie, nemají s marxismem nic společného. Jsou to na jedné straně lidé hlásící se k postojům pravicových liberálů (z TOP 09), kteří se nominálně vydávají za konzervativce – konzervativci ale nejsou, a je to ta část levice, která je pokrokářská (a která sráží preference socialistických stran po celé Evropě). K té nepatří „staří socialisté“ jako je Jaroslav Foldyna, ale noví socialisté jako jsou Valachová, Maláčová, Dienstbier, Petříček a další.

Ivo Strejček, Teze k vystoupení na konferenci Třicet let trnité cesty ke svobodě a obrana před těmi, kteří nám ji chtějí vzít, Praha, Žofín, 17. 11. 2019.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.