23/05/2023 Politické komentáře Gazdík, Balaš, Bek: další výsledek působení Starostů ve vládě Úterní komentář Ivo Strejčka Ivo Strejček Zatímco jsou v posledních dnech česká politika a společnost plně zaujaty vládním „balíčkem“, který má podle premiéra Fialy a ministra financí Stanjury ozdravit české veřejné finance, snížit deficit a zastavit inflaci, v tichosti proběhla změna na pozici ministra školství. Zmateného a do sebe zamilovaného Vladimíra Balaše, který po pár měsících ve funkci nahradil zdiskreditovaného Gazdíka, vystřídal osvědčený „Evropan“ z Brna Mikuláš Bek.

Gazdík, Balaš i Bek jsou produkty Rakušanových Starostů a nezávislých – a právě „kolotoč“ na ministerstvu školství průzračně charakterizuje do očí bijící nezpůsobilost Starostů věnovat se celostátní politice.

V říjnových volbách 2021 se stali Starostové s 33 mandáty druhým nejsilnějším „pětikoaličním“ subjektem. Do parlamentu a vlády se skrze starostenský zájmový kanál dostali komunální politikové, kteří toho s „velkou“ politikou ve svých funkcích nikdy neměli moc společného. Byla jim vzdálená a ostřejší ideové obrysy v komunální či regionální politice považovali vždy za cizí. Naopak – oblíbeným starostenským argumentem jsou alibistické věty, že „jim jde o praktické věci, oni nemají čas hádat se v parlamentu, a chodník v obci přece není ani levý, ani pravý…“.

Komunální a regionální politikové se zpravidla ideové kultivaci svých stran, ke kterým patří, příliš nevěnují – překáží jim. Jejich ideologií jsou dotace, vysoké daně a jejich přerozdělení. Než stranictví, je mnohem pohodlnější a politicky výhodnější hlásit se k „nezávislosti“. To „komunálu“ vytváří prostor „nezdržovat se politikou“. I proto si uvnitř politických stran starostové a hejtmani vytvořili silnou, na centru „nezávislou“, komunální vrstvu čile spolupracující na obhajobě vlastních zájmů: prosazení svých lidí do - pro starosty důležitých – funkcí. Není divu, že je vždy eminentně zajímalo ministerstvo pro místní rozvoj nebo finance, ale nikdy, například, ministerstvo zahraničních věcí.

A když se pak starostenská strana Starostů, složená z lidí programově odmítajících výkon politiky založené na ideové výbavě (jsou přece nezávislí), stala druhým nejsilnějším vládním subjektem, dostihlo ji ve vládě to, co ji dostihnout muselo. Z „komunálu“ si nepřivedla plejádu použitelných politiků, zato si za sebou přitáhla temný vrcholek komunálního ledovce - korupční kauzu Dozimetr s potenciálem pětikoaliční vládu rozmetat. K tomu sice „díky“ ochranné ruce provládních médií nedošlo, přesto s sebou dokázala stáhnout ke dnu několik tváří Starostů, včetně ministra školství Gazdíka.

Nedospělá, nepřipravená, k vládě nehotová strana měla potíže nominovat ministra průmyslu a obchodu do té míry, až kdesi našla tragického Jozefa Síkelu. Další špičkový politik Starostů Farský, vždy s oblibou poučující o morálce a mravnosti, voličům v průběhu volební kampaně lhal, aby se vzápětí po volbách „ztratil na studia“ kamsi do USA. Rakušan v tom všem zůstal jako kůl v plotě. Přestože výřečný, i on není politikem velké politiky. Definicí Rakušanovy ministerské beznaděje je, mimo jiné a jiné, chaotické a smysl postrádající rušení poboček České pošty.

A tato strana, nejbeznadějnější člen už beztak beznadějné Fialovy vlády, posílá na ministerstvo školství již třetího člověka za necelých osmnáct měsíců.

Když zmizel Gazdík a přišel Balaš, byla veřejnost překvapena suverenitou jeho návrhů, se kterými hodlal „reformovat“ český vzdělávací systém. Nyní přichází Bek. I on sebevědomě hlásá, že bude „reformátorem“. Rovnou navrhuje povinnou desetiletou školní docházku a naznačuje, že středoškolské vzdělání by mělo být také povinné.

Jistota, se kterou Starostové vrhají do vzdělávacího systému své názorové polotovary, které nikdy nikdo veřejně nediskutoval a které neprošly volbami, nás znovu vrací k podstatě problému. Co o lidech z Rakušanova STANu víme? A co o nich vůbec vědět můžeme? Z jakého myšlenkového podhoubí přicházejí, co je jejich ideovou výbavou? Co si myslí o světě člověk, který se stává ministrem školství? Ano, byl rektorem univerzity - ale stačí to?

Znovu a opakovaně bychom proto měli přemýšlet o letité snaze Václava Klause provádět politiku na půdorysu ideově jasně vyprofilovaných stran, které produkují myšlenkově srozumitelné a stranicky kontrolovatelné politiky. Bohužel, v „klausovském“, ideově definovaném, světě politiky už dávno nežijeme.

Když se něco pokazí na financích nebo sociálních věcech, dá se to opravit. S vysokými náklady, ale snad relativně rychle. Pokud se něco pokazí v systému vzdělávání, není to dlouho vidět vůbec. A až to vidět je, pak už se s tím moc dělat nedá.

Proč tedy akceptovat Rakušanův „kolotoč“ Gazdík – Balaš – Bek? Vždyť jde jen o partičku apolitických oportunistů, kteří s odpovědností dospělého světa politiky nemají co do činění.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause