Povinnost vyučovat dva cizí jazyky byla na českých základních školách a v nižších ročnících víceletých gymnázií zavedena ve školním roce 2013/14. Tedy před devíti lety. To je dost času, abychom mohli posoudit výsledky záměru, který jsme někteří považovali za sporný už v době jeho vzniku.

Aktivistická neziskovka Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (Cermat), jehož zřizovatelem je Ministerstvo školství ČR, zveřejnila 15. 5. 2022 výsledky didaktických testů společné části letošní maturitní zkoušky. Nejde nám o komentář těchto výsledků, ač by si kritický komentář zasloužily. Chceme si podrobněji všimnout faktu, že drtivá většina ze 73 800 přihlášených studentů si letos vybrala pro zkoušku z cizího jazyka pouze angličtinu. Jiný cizí jazyk než angličtinu si vybralo mizivých 2,7 % studentů. Z nich němčinu 963 studentů, ruštinu 495, španělštinu 152 a francouzštinu pouhých 70.

Jednostranně vyvozovat z těchto údajů fakt, že povinná výuka dvou cizích jazyků na českých základních školách skončila naprostým fiaskem, přesné asi úplně není. Dá se předpokládat, že mnozí ze studentů dají u maturity přednost zdánlivě jednodušší variantě zkoušky (angličtina versus francouzština nebo němčina). Přesto asi úvahu o tom, že ministerské a úřednické ambice učinit z našich žáků generaci „nových Evropanů“ dobře nedopadly, si můžeme dovolit udělat. Vydali jsme se před devíti lety cestou, v jejímž důsledku drtivá většina žáků a studentů dva cizí jazyky neumí a navíc se svým rodným jazykem jsou, jak mnohé jejich texty a vystoupení dokazují, zpravidla „na štíru“.

Co s tím? Smysluplným, užitečným a vlastně i jediným možným řešením je zrušení povinnosti učit na základních školách dva cizí jazyky všechny žáky. To, že škola má nabízet těm nadanějším možnost učit se i druhý cizí jazyk, je jasné. Výhradně však dobrovolně. Základní vzdělání se má soustřeďovat na výuku skutečně toho základního a nutného – tedy například co nejdokonalejší zvládnutí mateřského jazyka nejen jako základního předpokladu úspěšného vplynutí mladého člověka do společnosti, ale také jako jediného možného předpokladu budoucího zvládnutí cizích jazyků. Přidat nezbytně musíme v matematice, ale i posílení výuky pracovních dovedností může leckterým žákům v životě pomoci.

Stará moudrost říká, že méně je někdy více. Budou-li uvolněné vyučovací hodiny – doufejme – využity k důslednějšímu procvičení a zpevnění skutečně základních vědomostí a dovedností, pak žáci základních škol o nic nepřicházejí. Naopak, je to rozhodnutí v jejich prospěch.

Ale přesto mě napadá neodbytná myšlenka. Neměl by už někdo, konečně, nést odpovědnost za ničení českého vzdělávacího systému?

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause