Komentovat konkrétní výsledky voleb do krajských samospráv, které se konaly před několika dny, již nemá příliš smysl, neboť to podstatné bylo řečeno. To, co smysl má, je zamyslet se nad obecnějšími souvislostmi politickými i společenskými, které tyto volby ukázaly, a především – nepodlehnout (na základě výsledků) lákavé představě, že „už to má Fiala a jeho vláda spočítané“[1].

Krajské volby nejsou volby parlamentní

• Krajské volby nejsou volbami parlamentními. To je sice banální pravda, nicméně uvědomit si významný rozdíl mezi volbami řešícími problémy na regionálních úrovních a volbami s tématy celospolečenskými nám pomůže vyhnout se nepřiměřenému zobecnění výsledků krajských voleb; 
• Volby do krajů probíhají ve dvanácti krajích, dvanácti regionech s různými socio-ekonomickými podmínkami. Obyvatelé jižních Čech přirozeně kladou důraz na řešení jiných problémů než ti ze severní Moravy; 
• Krajské volby neměly (protože ani nemohou mít) žádné jednotící téma, ke kterému by se všichni voliči společně nějak vymezili. Krajské volby nebyly o nejpalčivějších problémech současnosti: migraci, multikulturalismu, genderismu, Green Dealu, válce na Ukrajině či zbrojních výdajích, přestože i tato témata byla součástí debat po celé předvolební období; 
• Krajské volby se nekonají v Praze. Každý devátý volič v ČR je z Prahy a ten, jak mnohé minulé volby ukázaly, má podstatně blíž k bruselskému pokrokářství Fialovy pětikoalice, než zbytek naší země. Je téměř jisté, že kdyby do krajských voleb mohl „promluvit“ pražský volič, ani zdaleka by pro Fialovu vládní pětikoalici výsledky nedopadly tak katastrofálně; 
• Krajské volby voliče zajímají – v porovnání s volbami parlamentními – pouze okrajově (opakovaně o tom svědčí voličská účast). Nízký zájem voličů je výsledkem jejich zkušenosti, že krajská správa je vlastně nepolitická a bývá téměř jedno, kdo v krajské radě sedí. Výsledky voleb do krajských samospráv obvykle nejvíce zajímají politickou vrstvu starostů, kteří skrze krajské „penězovody“ řeší obecní kanalizaci (v tom lepším případě) nebo budování cyklostezek (v tom horším případě).

Byly letošní krajské volby „vzpourou“ voličů proti Fialově vládě?

Přestože se objevuje ve většině komentářů českých médií, dávám slovo „vzpoura“ záměrně do uvozovek. Považuji jej za příliš silné a po mém soudu neodpovídající realitě.

O vyjádření odporu části (zdůrazňuji jen části) českých voličů k výkonu vlády Petra Fialy šlo, to jistě nejde popřít.[2] Přesto se volby nenesly pod praporem nějakého sjednocujícího sloganu: kromě vágního a „kraji“ nesplnitelného hesla „vrátíme vám, co vám vláda vzala“ se neobjevila formulace žádné vážné politické výzvy. Znovu je třeba zopakovat to, co napsal ve své „předvolební“ glose Václav Klaus minulý týden: čekají nás volby bez tématu, ač témat je více než dost.

Především pro absenci témat, pro nepolitičnost krajských voleb i pro „absenci“ Prahy (a korespondenční volby!) bychom proto výsledky neměli příliš přeceňovat.

Varovné potvrzení trendu: kolaps politických stran

Krajské volby nepřinesly žádnou novou, překvapující či dokonce optimistickou informaci o stavu českých politických stran. Pouze potvrdily, že silné, ideově jasné, personálně vybudované a svými lídry přesvědčivě kormidlované politické strany v Čechách neexistují. V letošních krajských volbách (ač to vůbec není nový fenomén) to již nešlo nijak zakrýt. Dokonce i kandidáti kdysi silných politických stran vlastní politické značky opustili a kandidovali pod sterilními, neškodnými názvy podivných politických subjektů.

Obávám se, že si málo uvědomujeme, jakou politickou zkázou je eroze stranického systému pro demokracii v České republice. Neexistují-li politické strany, neexistují báze schopné agregovat zájmy velkých voličských skupin. Slabé strany nejsou schopny prosadit velká a nutná témata, soustředí se na řešení okrajových, často nekonfliktních problémů. Bez silných politických stran přestává fungovat přirozený výběr politických talentů a péče o ně. Fakt, že se dnes divíme, kdo v politice vůbec může „fungovat“, je přímým důsledkem slabosti politických stran. A dokonce porovnáme-li stav a kondici stranického systému u nás s okolními státy, zdá se, že Česká republika je na tom nejhůř.

Shrňme si to

• Udělali bychom chybu, kdybychom přijali mediální výklad výsledků krajských voleb tvrdící, že voliči jednoznačně svými hlasy odmítli vládu Fialovy pětikoalice a že totálním vítězem je hnutí ANO Andreje Babiše. Jde o účelovou argumentaci, která má otevřít dveře k celoroční „Antibabiš“ kampani – ke kampani, jejímiž tématy nemají být nejožehavější problémy naší země, ale fiktivní „obrana samotné demokracie před Babišovou totalitou“. 
• Tyto volby neměly žádné „velké“ politické téma, které by nutilo většinu voličů svým hlasováním zaujmou pozici protestu nebo podpory současné vlády. Právě tento fakt by nás měl vést k obezřetnému a opatrnému hodnocení výsledků voleb.
• Nezapomeňme, že voleb se neúčastnili voliči z Prahy, u kterých se dá očekávat většinová a bezvýhradná podpora Fialova kabinetu. 
• Volby ukázaly, že české politické strany slábnou tak viditelně, že dokonce jejich členové ztrácí motivaci být k nim loajální. Rozpad systému založeného na existenci velkých politických stran je největším problémem i nebezpečím pro demokracii v naši zemi.

Poznámky:
[1] V nejširším kontextu se nad výsledky voleb do krajských samospráv 2024 zamyslel ve své glose s názvem „Debakl“ Jiří Weigl (23. 9. 2024)
[2] Ostatně bylo tomu tak v krajských volbách opakovaně. Odpor lidí pro „Julínkovým poplatkům“ kdysi například vyústil v ovládnutí českých krajů sociálními demokraty.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause