Britský premiér Boris Johnson politicky „přežil“ hlasování konzervativních poslanců o důvěře. Získal necelých 59 procent hlasů, což za žádné přesvědčivé vítězství nemůže považovat. Jde naopak o důkaz, že konzervativci zůstávají rozštěpeni. Aktuální míru rozvratu konzervativců sice Johnsonovi nelze zcela přičítat, své vykonali již jeho předchůdci Mayová či Cameron, přesto Johnson byl a je vším, jen ne konzervativcem. Je velkoměstským liberálem, konzervativce dostrkal k extrémní zelené politice a vtisknul jim progresivistický, fakticky levicový, program. Aby se vyhnul domácím politickým problémům a odpovědnosti za osobní přehmaty, stal se z něho válečník připravený vehnat Británii a s ní celý Západ do války s Ruskem. Jeho přežití je výsledkem tristní reality, že nikoho lepšího konzervativci ve Velké Británii nemají. A aby se Johnson včera ještě více zesměšnil, ztrapnil a obnažil personální katastrofu své strany, slíbil poslancům, že pokud v hlasování o důvěře zvítězí, „sníží daně“.

 

Milan Knížák poskytnul rozhovor s názvem „Demokracie z naší společnosti pomalu vyprchává“. Názory, které Knížák v tomto rozhovoru formuloval, jsou natolik osvěžující, objevné, otevřené a – statečné, že považuji za nutné některé z nich připomenout. Milan Knížák varuje před dopady rusko-ukrajinského konfliktu na naši společnost a obává se „propadu do nesvobody“. Premiéru Fialovi, který tvrdí, že válka na Ukrajině je naše válka, odpovídá Knížák zcela rezolutně „moje ne“. Profesor Knížák připomíná i to, co my rozlišujeme sice celá léta, v dnešní době je však takové rozlišení mimořádně cenné: „Odděluji Sovětský svaz a fascinující ruskou literaturu, neuvěřitelné výtvarné umění a monumentální hudbu“. Co však považuji za výjimečně bystrý a nesmírně statečný názor je následující Knížákův postřeh: „Osoba Zelenského je mi z duše protivná. Navlečen do trapného kostýmu amatérského válečníka, vydírá své spojence, místo aby se pokoušel o nějaké rozumné řešení…“. Celý rozhovor Milana Knížáka je mimořádný. K jeho názorům není třeba nic dodávat, jsou samonosné a komentář nepotřebují. Jsou ale snad důkazem, že o nejvážnější události současnosti – rusko-ukrajinském konfliktu – se snad už může v Čechách mluvit otevřeněji.