John O’Sullivan, konzervativní komentátor, novinář, editor významných konzervativních časopisů National Review, Quadrant Magazine (Sydney) nebo Hungarian Review a zakladatel a president The Danube Institute v Budapešti, při své pracovním pobytu v Praze navštívil 22. března 2023 Institut Václava Klause. Více než dvouhodinové diskuse s tímto bývalým zvláštním poradcem Margaret Thatcherové a mezi lety 1987 a 1988 i autorem jejích projevů se zúčastnili nejen členové IVK, ale také někteří z nejbližších spolupracovníků našeho institutu.

Hlavním tématem setkání byla diskuse o revolučním levicovém fenoménu se speciálním názvem „woke“, který O’Sullivan nazývá „největším ohrožením demokracie od konce druhé světové války“. Zatímco anglický jazyk si s obsahem slova „woke“ umí poradit už proto, že toto agresivní levicové hnutí útočící na samu podstatu demokracie a její instituce v anglicky mluvicím prostoru vzniklo, čeština zvláštní název zatím nemá. V diskusi jsme se shodli, že právě absence vhodného jednotícího názvu výrazně ztěžuje souboj s touto ideologií. Nestačí nám označovat tuto levičáckou směs genderismu, feminismu, environmentalismu, „omlouvání se za historii“ či „vnucování si pocitů viny za bělošskou nadřazenost“ jen etiketou „kulturní marxismus“. To by bylo málo. Tato „nová ortodoxie nemá svoji čítanku, jakou měl marxismus v knize ‚Kapitál‘. Nemá intelektuální bázi, kterou by šlo analyzovat a důsledně s ní polemizovat“, zdůraznil Václav Klaus a připomněl, že „podstata problému, mimo jiné, tkví v tom, že se nedaří přesně definovat skutečného opravdového nepřítele (hard enemy)“.

Co dalšího ještě v diskusi zaznělo?

• Přesně a dobře ideově definované politické strany jsou, bohužel, minulostí. Jsou nahrazovány menšinovými nátlakovými skupinami a nevládními organizacemi (často organizovanými vládami samotnými) s podporou médií ovládanými generací mladých aktivistů (i cenzorů) „woke“;
• Chybí političtí lídři, kteří v minulosti vždy věděli, čeho chtějí dosáhnout a kam své země vést;
• Místem, odkud přichází dnešní agresivní levičácká revoluce jsou Bílý dům a Washington;
• Američané trpí představou vlastního mesianismu a vnucují zbytku světa své představy navzdory tomu, že si to onen zbytek světa zpravidla nepřeje (O’Sullivan poznamenal: „Robert Kagan [americký neokonzervativec a obhájce liberálního intervencionismu] je přesvědčen, že všichni na celém světě jsou povinni žít podle amerického vzoru demokracie. To ale v důsledku znamená, že Amerika by musela být ve válce se zbytkem světa“;
• Vzdělávání byrokratů je zcela v rukách levice (totéž platí o amerických a britských universitách, dodali jsme i českých);
• Britští konzervativci politikám genderismu, feminismu, odmítání historie a environmentalismu odmítají vzdorovat (což je stejné jako v případě českých „konzervativců“, podotkli jsme);
• Jedním z podstatných rysů revoluce „woke“ je cílený útok na vlastnictví, Právo vlastnit levici vadí, neboť je zárukou svobody.

John O’Sullivan je však optimistou. Věří, že „veřejnost si nebezpečí levicové revoluce ‚probuzení‘[snad tak lze přeložit slovo „woke“, je to však překlad příliš pozitivní a tedy se nehodící] uvědomuje, vadí jí a ve volbách zvolí ty, kteří budou proti ‚woke revoluci’ politicky bojovat“. S tímto tvrzením jsme někteří nesouhlasili. Ano, moc bychom si přáli, aby John měl pravdu, bohužel však nevidíme relevantní politické strany rozhodně prosazující takový program, nevidíme žádné lídry, kteří by měli chuť či odvahu hrůze této levicové revoluce – tak úspěšně rozleptávající západní demokracie – vzdorovat. V tomto slova smyslu jsme Johnův optimismus poněkud brzdili.

Debata s velmi bystrým, vtipným a přímočarým Johnem O’Sullivanem byla otevřená, nesmírně obohacující a inspirativní.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause