Je už v Čechách nějakou dobu součástí společenského „bontonu“ a politického snobství plivat po – dnes již bývalém – prezidentovi země Miloši Zemanovi. Po celá léta jsem dával najevo, že s tímto politikem nesouhlasím v tisíci a jedné věci, proto jej dnes mohu s klidným svědomím pochválit. Pokud Miloš Zeman blokoval jmenování lidovce Hladíka ministrem životního prostředí pro to, že v něm rozpoznal nebezpečí vykonavatele fanatického „greendealismu“, pokud tímto činem chtěl nabídnout premiéru Fialovi čas, aby on zatlačil na lidovce a přiměl je – v zájmu budoucnosti České republiky – nominovat někoho jiného než zeleného aktivistického „komsomolce“, pak Miloše Zemana za toto rozhodnutí (Hladík to nazývá „vrtochem odcházejícího staříka“) chválím.

Nově zvolený prezident Pavel jmenoval lidovce Hladíka ministrem životního prostředí bezprostředně po své inauguraci. Vyhověl tak přání předsedy vlády Fialy a stvrdil tímto aktem fakt, že Hladíkovy názory nejsou pouze ministrovými názory osobními, že jsou také názory celé dnešní české vlády. Ne podle slov, ale podle činů poznáte je. „Greendealismus“ v Čechách definitivně zvítězil.

Premiér Fiala se zcela vědomě, a nelze mu takový čin odpustit, rozhodnul předat ministerstvo životního prostředí do rukou člověka, který vyhlásil, že „jeho ministerstvo rozhodne o budoucnosti Česka“, neboť „on je v kontaktu s mladými, kteří už toto ministerstvo vnímají jako silový resort“. Ano, tyto věty jsou v důsledku pravdivé. Nekompromisnost a tlak, s jakým jsou prosazovány bruselské environmentální radikalismy skutečně ze životního prostředí dělají resort s neomezeným vlivem a neomezenými prostředky. Fakt, že se premiér nepokusil najít do čela „ministerstva nad ministerstvy“ umírněnějšího a racionálnějšího politika, se dá vysvětlit snad jen tím, že si Fiala myslí o Green Dealu totéž co lidovec Hladík.

Ministr Hladík v sérii rozhovorů a mediálních vystoupení, bezprostředně po svém jmenování, zopakoval několik svých neuvěřitelných tvrzení, o které prý opírá nezlomné přesvědčení o nutnosti prosadit revoluční bruselský levicový koncept Green Deal za každou cenu. Nad Hladíkovými názory ční jeho tvrzení, že „Česko se otepluje dvakrát rychleji než zbytek světa“. Svůj eskamotérský chiliasmus opírá o (stěží uvěřitelnou) argumentaci, že „každý přece ví, že dnes už si v Čechách v zimě ani na horách nezalyžujete, že přece si všichni pamatujeme zimy před třiceti lety, že dnešní léta jsou horká a suchá“. Pokud by náhodou tato Hladíkova hypotéza měla platit, jaký smysl má v tomto kontextu snižovat emise skleníkových plynů v Austrálii nebo Argentině?

Zajímavou odpověď tento zelený progresivista nabídnul na otázku, zda on sám má elektroauto. Odpověděl lakonicky: „Mám velkou rodinu, pět dětí. Takže máme sedmimístné auto se spalovacím motorem.“ To je racionální přiznání. Jen by si v této souvislosti měl „greendealový“ ministr uvědomit, že podobně racionální argumenty vlastnit auto se spalovacím motorem mají další statisíce lidí v této zemi, kterým jak z důvodů ekonomických, tak z důvodů objektivních nelze elektromobilitu vnucovat. Že mít elektroautomobil je mnohem víc snobská představa velkoměstského, nadprůměrně dobře postaveného člověka o jeho imaginárním návratu k jakémusi aristotelovském sepjetí s přírodou.

Hladíkovo jmenování je také špatnou zprávou pro obyvatele Křivoklátska, kterým ministerstvo – i přes jejich většinový odpor – nadiktuje život v Národním parku Křivoklátsko. I zde je Hladíkova obhajoba takového rozhodnutí mimořádně arogantní: „Tamní území patří všem lidem této země, ne pouze několika tisícovkám, které tam žijí.“ Když se tak lidé z Křivoklátska podívají, do jakých konců to dopracovala Šumava se svým národním parkem, jak skončilo Česko-saské Švýcarsko, má nový ministr právo bagatelizovat či dokonce ignorovat jejich obavy?

Petru Hadíkovi je 38 let. Narodil se tedy v roce 1985. O životě v nesvobodě totalitního režimu neví nic. Naštěstí, nebo bohužel. Snad my, kteří jsme kus svých životů v totalitě prožili, můžeme chtít, aby nám tady novou totalitu – tentokrát zelenou – nezaváděl.

P.S. V žádném z dosud poskytnutých rozhovorů ani jednou nezaznělo slovo „cena“. Pouze „máme obrovské množství finančních prostředků“.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause