Vedle toho se z úst vysokých ústavních činitelů dovídáme třeba tu novinku, že režim za nacistického Protektorátu v našich zemích byl „autonomní“. Inu, o té autonomii by asi toho nejvíc říci mohly, kdyby mohly, ty tisíce obětí „autonomního“ Protektorátu. V mezinárodním kontextu známe pojem Osvětimská lež. Toto vyjádření se k ní nebezpečně blíží.

Pokud si někteří vzpomenete, před třemi lety jsem v tomto cyklu přinesl řadu textů a dokumentů vztahujících se k nacismu obecně. Bylo to ku připomenutí 75. výročí porážky této perverzní ideologie a brutální politiky v roce 1945. Nakonec z toho vyšla kniha Svět včerejška, dneška a… (nakl. Beskydy 2020). Tehdy jsem si naivně myslel, že se svět přece jen vydá po trošku rozumnějších cestách, a proto ty tři tečky místo slova „zítřek“. Jak však výše psáno, situace se spíše přiostřuje. Jsme právě plus mínus pár týdnů v čase jiného výročí, toho zářijového, kdy jsme si, aspoň my, kdo nepřepisujeme dějiny, jak moc spolu se strachem a zbabělostí káže, připomněli, že uplynulo už 85 let od podpisu Mnichovské dohody, která byla koncem prvorepublikové demokracie a předehrou šestileté smrtící války, v níž Evropa přišla o své ideály.

To je tedy důvod, proč se v následujícím období budu podrobněji věnovat tomu, čemu někdo říká „autonomie“, někdo jiný nacistická genocida a poroba. Tedy Protektorátu. Pokusím se vyhledat často i méně známé dokumenty z tohoto období jin naší země a ukázat na nich, oč vlastně tehdy šlo. Některým pro oživení paměti, jiným pro utvrzení toho, že ještě nepřišli o zdravý rozum.

Jednou z drakonických postav Protektorátu byl zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Přináším vám text jeho posledního veřejného projevu k zástupcům protektorátního tisku proneseného dne 26. května 1942. Myslím, že je z něj dosti patrné, jak „autonomní“ režim tu panoval.

---

Pánové!

Dnes jsem vás zase jednou svolal, abych vás po jisté době zpravil o množství věcí, které musíte znát pro plnění svých úkolů. Nejprve bych vám chtěl poděkovat za vážnost a horlivost, s níž jste se namáhali výchovně přiblížit obyvatelstvu tohoto prostoru blízké problémy války a budoucnosti. Nemusím opakovat, že právě v této válce je obzvlášť těžké objasňovat obyvatelstvu Čech a Moravy historické nutnosti velkoněmeckého prostoru a Evropy. Úplnost prostředků a zásadovost názorů vyžadují přece právě teď v této válce oběti a omezení, která neukazují užitek a přednosti příslušnosti k Říši v plné působnosti. Naproti tomu jsou tyto závazky k omezení a nutnost přizpůsobit se vůli velkoněmeckého společenstva dobrým prostředkem k poznání, popř. k třídění ducha. Vykrystalizují se lidé, kteří jsou s to historicky velkolepě myslet, a odpadnou ti, kteří se v dobrých a velkých mírových časech Říše nechali přimět jen materiálním užitkem k tomu, aby usilovali o stejný cíl.

Po nutné tvrdosti, kterou si vynutilo chování obyvatelstva tohoto prostoru na podzim 1941 a začátkem roku 1942, jsem se spolu se svými spolupracovníky – ke kterým počítám autonomní vládu – snažil při budování, utváření a formování vytvořit základy, které mohou klidně a tvořivě sloužit nejen Říši, ale i tomuto prostoru. Reorganizace vlády, zjednodušení ministerstev, koncentrace hospodářství, pomoc dělnictvu v rámci možností k zabezpečení výživy – přirozeně také v rámci možností veškerého evropského prostoru atd., jsou části tohoto působení. Vedle toho probíhá – to bych chtěl zde jako vždy velmi otevřeně říct – další trvalé vyřazování a ničení všech živlů, kteří nechtěli pochopit historickou vážnost situace a pořád stejně chtějí podvratně působit pod vedením svých emigrantských, anglických a bolševických podněcovatelů.

Dnes bych vám chtěl sdělit dvě velmi důležitá opatření k uspořádání a budování, která budou uveřejněna v nejbližších dnech, a tím vstoupí čistě formálně ze stadia příprav do praktické realizace. Jsou to správní reforma a služební povinnost mládeže. Správní reforma se nevztahuje jen na autonomní správu, nýbrž zasahuje také německou správu, pokud byla činná v tomto prostoru. Vůdce určil výnosem ze 7. května 1942 toto: „Válkou podmíněné spojení všech sil vyžaduje další zjednodušení správy v protektorátu Čechy a Morava. V doplňku svého výnosu o protektorátu Čechy a Morava z 16. 3. 1939 zmocňuji říšského protektora ve shodě s říšským ministrem vnitra učinit v rámci stanoveného oním výnosem vhodná opatření, aby správa v Čechách a na Moravě vždy odpovídala dané situaci, a vydat k tomu potřebné právní předpisy.“

Vůdce mi tím dal právo, abych v rámci státoprávních základů, které stanovil v roce 1939, vytvořil německou a autonomní správu tohoto prostoru jen podle účelnosti – nehledě na organizační zjednodušení autonomní správy, která se snižuje o jednu třetinu okresních hejtmanství, která přesouvá určité kompetence z roviny ministerstev na rovinu zemských prezidentů, a z těchto opět část jejich úkolů na rovinu okresních hejtmanství, nehledě na snížení nutného počtu pracovních sil, které je s tím spojeno, je jednou z rozhodujících částí této správní reformy přesouvání určitých úkolů, které až dosud spočívají jen na německých oberlandrátech, na orgány autonomní správy. Bylo by příliš dalekosáhlé, kdybych vám zde sděloval všechny tyto jednotlivé věcné oblasti. Jedno je jisté: že tím Říše – s Vůdcovým souhlasem – přenáší cestou pověřování velký počet úkolů, které až dosud byly vyhrazeny německé správě, na autonomní správu. Tato skutečnost obsahuje dva důležité momenty: Za prvé se autonomní správa povýšením na správu z říšského pověření ještě více přiblížila vedení Říše, a za druhé ukazuje vedení Říše mimořádně velkou důvěru tím, že přenáší na autonomní správu pod vedením této správy značný počet úkolů k samostatnému splnění, které až dosud byly vyhrazeny jen německé správě. S těmito právy, která sem Říše přesouvá, se pojí znovu nevyslovená povinnost sloužit blahu Říše podle směrnic a pokynů Vůdce a jeho vedení.

Služební povinnost mládeže přináší splnění velkého množství návrhů a myšlenek, které mi byly adresovány od obyvatel Čech a Moravy. Jejich základem je myšlenka, že Čechy a Morava mohou jen tehdy držet krok s vývojem do budoucnosti, pokud se i jejich mládeži dostane výchovy, která – vykonávána mimo školu a rodičovský dům – dostojí velkým politickým úkolům Čech a Moravy vůči Říši. Služební povinnost mládeže se týká všech mladých od 10 do dokončení 18 let. Tuto tělesnou, duševní a mravní výchovu vede kuratorium, vytvořené jako nejvyšší ústřední úřad, jehož předsedu jmenuje státní prezident. Nositeli výchovy jsou již existující spolky (sportovní, turistické a ochotnické spolky a profesionální organizace atd.), které musejí kuratoriu podat návrh na výchovu mládeže. Kuratorium schvaluje spolku výchovu a ten je povinen ji provádět podle směrnic kuratoria. Vychovatelé spolků jsou povinni v určitém období provádět výchovu ve zvláštních táborech kuratoria. Spolkům, které poruší směrnice, bude mládež odebrána, v horších případech může dojít i k rozpuštění spolku. Mládež mezi 17 a 18 lety může být vychovávána v táborech, v nichž se vykonává služební povinnost mládeže ve spojení s přípravou na povolání.

Pánové! Věřím, že z těchto stručných údajů uznáte, jak jasné, ale i jak nutné je zavedené této služební povinnosti mládeže. Má napravit právě to, co zkazila za posledních 20 let špatná, nuceně duchaplná, intelektuálská a také kvantitativně nadměrná výchova v tomto prostoru. Nejde o to, aby se každému dítěti dostalo vyššího školního vzdělání a aby dítě dosáhlo nějakého akademického titulu, ale jde o to, aby si každý podle svých schopností osvojil vhodné povolání a aby jinak dostal v určitých letech zásadní orientaci k myšlence Říše a k vlasti. Nemůžeme si dovolit, aby mládeže byla vychovávána v duchu nihilistického vagabundismu nebo jen intelektuálního diskutování pro diskutování. Tyto vývody by měly stačit. Značné množství těchto budoucích myšlenek je ve stadiu příprav a budete o nich včas informováni.

Závěrem bych vás chtěl, pánové, upozornit na některé jiné věci. Cítím a vidím, že v prostoru se znovu značně zvyšuje zahraniční propaganda i poraženecká a protiněmecká šeptaná propaganda. Zatímco jsou lidé v Říši, přestože je válka, nabádáni zvláště v posledních týdnech ke zvláštní vzájemné zdvořilosti, která se samozřejmým výsledkem společného strádání a bojů, musím v tomto prostoru zažívat, jak značně se zvyšuje nezdvořilost, nedostatek taktu, neřeknu-li přímo drzost zvláště vůči Němcům. Přibylo i menších sabotáží, které spíše než škodit mají demonstrovat opozičního ducha. Nerad bych vás opomenul o tom zpravit.  Vy víte, pánové, že jsem velkorysý a že podporuji všechny plány na výstavbu. Víte však také, že při vší trpělivosti nebudu váhat neslýchaně tvrdě zasáhnout, kdybych měl mít pocit a dojem, že je Říše pokládána za slabou a že je i moje loajální ochota považována za slabost. Vím, že vy, pánové, hodnotíte věci stejně jako já a že ze své strany uděláte vše, aby byly tyto hlouposti a toto nepochopení v kruzích obyvatelstva potřeny a aby se jim zabránilo. Já jsem jen považoval za svou povinnost – nehledě na ony pozitivní budující věci – včas pozvednout svůj varovný hlas.