Vedle toho se z úst vysokých ústavních činitelů dovídáme třeba tu novinku, že režim za nacistického Protektorátu v našich zemích byl „autonomní“. Inu, o té autonomii by asi toho nejvíc říci mohly, kdyby mohly, ty tisíce obětí „autonomního“ Protektorátu. V mezinárodním kontextu známe pojem Osvětimská lež. Toto vyjádření se k ní nebezpečně blíží.

Pokud si někteří vzpomenete, před třemi lety jsem v tomto cyklu přinesl řadu textů a dokumentů vztahujících se k nacismu obecně. Bylo to ku připomenutí 75. výročí porážky této perverzní ideologie a brutální politiky v roce 1945. Nakonec z toho vyšla kniha Svět včerejška, dneška a… (nakl. Beskydy 2020). Tehdy jsem si naivně myslel, že se svět přece jen vydá po trošku rozumnějších cestách, a proto ty tři tečky místo slova „zítřek“. Jak však výše psáno, situace se spíše přiostřuje. Jsme právě plus mínus pár týdnů v čase jiného výročí, toho zářijového, kdy jsme si, aspoň my, kdo nepřepisujeme dějiny, jak moc spolu se strachem a zbabělostí káže, připomněli, že uplynulo už 85 let od podpisu Mnichovské dohody, která byla koncem prvorepublikové demokracie a předehrou šestileté smrtící války, v níž Evropa přišla o své ideály.

To je tedy důvod, proč se v následujícím období budu podrobněji věnovat tomu, čemu někdo říká „autonomie“, někdo jiný nacistická genocida a poroba. Tedy Protektorátu. Pokusím se vyhledat často i méně známé dokumenty z tohoto období jin naší země a ukázat na nich, oč vlastně tehdy šlo. Některým pro oživení paměti, jiným pro utvrzení toho, že ještě nepřišli o zdravý rozum.

Jednou z drakonických postav Protektorátu byl zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Přináším vám text jeho posledního veřejného projevu k zástupcům protektorátního tisku proneseného dne 26. května 1942. Myslím, že je z něj dosti patrné, jak „autonomní“ režim tu panoval.