V současné době sledujeme snahu Ekumenického patriarchátu ovlivňovat církevní dění na Ukrajině, která je všeobecně uznávanou kanonickou oblastí Ruské pravoslavné církve. Není to poprvé, co se Cařihrad pokouší vstupovat do záležitostí jiných autokefálních církví. Před několika lety došlo k podobnému pokusu i v naší Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku.

V následujících řádcích se pokusím nastínit, jak celá záležitost vypadal z pohledu očitého svědka, který byl po celou dobu členem Eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie a po velkou část tohoto období byl zaměstnán na církevním ústředí. Předesílám, že jde o můj osobní, čistě neoficiální pohled, který nemá za cíl kohokoli urážet, očerňovat či odsuzovat. Nejprve několik slov k vývoji pravoslavné církve především v Českých zemích.

Historie naší místní církve

Pravoslavná víra k nám byla přinesena sv. Cyrilem a Metodějem roku 863 z Cařihradu. Nešlo nicméně o vyslání biskupů a tak se stalo, že církev zde byla ustanovena až roku 869, kdy byl sv. Metoděj vysvěcen na moravského arcibiskupa (tehdy stále ještě pravoslavným) římským papežem Hadriánem II. První matkou naší místní církve se tak stala církev římská. Kvůli intrikám latinského duchovenstva a politického tlaku Franků však byli Metodějovi žáci po smrti arcibiskupa vyhnáni z Moravy roku 886. Pravoslavná víra a slovanská bohoslužba se však v Čechách udržely až do závěru 11. století, kdy byl roku 1096 rozehnán slovanský Sázavský klášter, kde byly, mimo jiné, uctívány ostatky sv. mučedníků Borise a Gleba. Pravoslaví v Českých zemích na dlouhá staletí zcela vymizelo…

Teprve roku 1874 se podařilo v Praze obnovit pravoslavné bohoslužby v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Kněží, kteří soužili zde i ve třech nově postavených chrámech v západočeských lázeňských městech, náleželi k moskevskému patriarchátu. Zároveň rakouská vláda odmítla zřídit v Praze pravoslavnou farnost a z hlediska farní zprávy náleželi čeští pravoslavní pod srbskou farnost ve Vídni. Kolem chrámu sv. Mikuláše vznikla tzv. Pravoslavná beseda, sdružující přibližně stovku českých věřících.

Roku 1918, po vzniku republiky, bylo počítáno i se vznikem místní pravoslavné církve. Do čela skupiny, jež vzešla z Pravoslavné besedy, se postavil archimandrita Savaatij (Vrabec). V roce 1920 se ale zároveň ustavila Církev československá, která měla několik set tisíc členů a která vedla jednání se srbskou církví o přijetí pravoslaví. Nakonec však toto sdružení se vydalo zcela jiným, liberálním směrem. Pravoslaví zůstal věrný pouze její biskup Gorazd (Pavlík), vysvěcený v Bělehradě, s několika stovkami věřících. Jím vedené společenství samozřejmě spadalo pod jurisdikci srbské pravoslavné církve.