V současné době sledujeme snahu Ekumenického patriarchátu ovlivňovat církevní dění na Ukrajině, která je všeobecně uznávanou kanonickou oblastí Ruské pravoslavné církve. Není to poprvé, co se Cařihrad pokouší vstupovat do záležitostí jiných autokefálních církví. Před několika lety došlo k podobnému pokusu i v naší Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku.

V následujících řádcích se pokusím nastínit, jak celá záležitost vypadal z pohledu očitého svědka, který byl po celou dobu členem Eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie a po velkou část tohoto období byl zaměstnán na církevním ústředí. Předesílám, že jde o můj osobní, čistě neoficiální pohled, který nemá za cíl kohokoli urážet, očerňovat či odsuzovat. Nejprve několik slov k vývoji pravoslavné církve především v Českých zemích.

Historie naší místní církve

Pravoslavná víra k nám byla přinesena sv. Cyrilem a Metodějem roku 863 z Cařihradu. Nešlo nicméně o vyslání biskupů a tak se stalo, že církev zde byla ustanovena až roku 869, kdy byl sv. Metoděj vysvěcen na moravského arcibiskupa (tehdy stále ještě pravoslavným) římským papežem Hadriánem II. První matkou naší místní církve se tak stala církev římská. Kvůli intrikám latinského duchovenstva a politického tlaku Franků však byli Metodějovi žáci po smrti arcibiskupa vyhnáni z Moravy roku 886. Pravoslavná víra a slovanská bohoslužba se však v Čechách udržely až do závěru 11. století, kdy byl roku 1096 rozehnán slovanský Sázavský klášter, kde byly, mimo jiné, uctívány ostatky sv. mučedníků Borise a Gleba. Pravoslaví v Českých zemích na dlouhá staletí zcela vymizelo…

Teprve roku 1874 se podařilo v Praze obnovit pravoslavné bohoslužby v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Kněží, kteří soužili zde i ve třech nově postavených chrámech v západočeských lázeňských městech, náleželi k moskevskému patriarchátu. Zároveň rakouská vláda odmítla zřídit v Praze pravoslavnou farnost a z hlediska farní zprávy náleželi čeští pravoslavní pod srbskou farnost ve Vídni. Kolem chrámu sv. Mikuláše vznikla tzv. Pravoslavná beseda, sdružující přibližně stovku českých věřících.

Roku 1918, po vzniku republiky, bylo počítáno i se vznikem místní pravoslavné církve. Do čela skupiny, jež vzešla z Pravoslavné besedy, se postavil archimandrita Savaatij (Vrabec). V roce 1920 se ale zároveň ustavila Církev československá, která měla několik set tisíc členů a která vedla jednání se srbskou církví o přijetí pravoslaví. Nakonec však toto sdružení se vydalo zcela jiným, liberálním směrem. Pravoslaví zůstal věrný pouze její biskup Gorazd (Pavlík), vysvěcený v Bělehradě, s několika stovkami věřících. Jím vedené společenství samozřejmě spadalo pod jurisdikci srbské pravoslavné církve.

To byl též důvod, proč Bělehrad přes opakované Savaatijovy prosby odmítl jeho uznání nebo dokonce svěcení na biskupa. Savaatij tedy viděl jako jediné východisko požádat o svěcení v Cařihradě. 4. března 1923 jej zde patriarcha Melentij IV. nejen vysvětil, ale i jmenoval arcibiskupem nově zřízené pravoslavné církve v Československu pod jurisdikcí Ekumenického patriarchátu. Po návratu do vlasti se vladykové Savaatij a Gorazd dostali do střetu o vedoucí místo v českém (a moravském) pravoslaví, v němž velmi rychle díky podpoře obrovské části věřících zvítězil vladyka Gorazd. Byl to tedy on, kdo vybudoval meziválečnou církev v Čechách a na Moravě pod srbskou jurisdikcí. Srbská církev se tedy stala již druhou matkou naší místní církve. Roku 1942 byl vladyka Gorazd za pomoc protinacistickým odbojářům odsouzen k smrti a přijal korunu mučedníka. Dnes je uctíván jako svatý.

Vladyka Savaatij se po své porážce stáhl do ústraní a do církevního života se prakticky nezapojoval. Za okupace byl vězněn v koncentračním táboře a zemřel téměř zapomenut roku 1959 v Praze. Tomos o zřízení autonomní československé církve, který obdržel v Cařihradě, zůstal jen mrtvou literou.

Během okupace byla Gorazdova církev úředně rozpuštěna a (po kolikáté už) rozehnána. Ve složitých letech po skončení světové války byla církev obnovena pod jurisdikci moskevského patriarchátu. Ten jí nakonec roku 1951 udělil autokefalitu a její území zahrnovalo nejen historické České země, kde dříve působila církev Gorazdova, ale i Slovensko. Moskva je tedy třetí matkou naší církve. Určitý problém byl v tom, že církev tehdy měla papírově několik set tisíc členů, drtivou většinu z nich však představovali sjednocení uniaté na východním Slovensku. Když roku 1968 směla být řeckokatolická církev obnovena, zůstalo členy Pravoslavné církve v Československu asi 100 000 lidí. Přesto udělení autokefality umožnilo další rozvoj naší místní pravoslavné církve.

Vydání cařihradského tomosu

Nyní se dostáváme z dávnější historie do historie zcela nedávné. Cařihrad samozřejmě udělení autokefality Československé církvi Moskvou nikdy nepřijal. Po pádu komunismu roku 1989 začala Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku usilovat o nápravu vztahů s Ekumenickým patriarchátem a o uznání autokefality. Tyto snahy vyvrcholily roku 1998 vydáním patriaršího a synodálního tomosu, kterým Cařihrad uznával naši autokefalitu.

Česko-slovenská církev očekávala, že nový tomos se ponese v bratrském či alespoň otcovském duchu a ve vzájemné lásce bude pouze konstatovat již několik desetiletí fakticky existující stav, byť samozřejmě tak, aby Ekumenický patriarchát neztratil tvář. Dostalo se jí ale dokumentu zcela jiného obsahu i dikce, který mimo jiné stanoví:

- Za zakládající akt naší místní církve má být tedy pokládán nadále cařihradský tomos z roku 1923, který nikdy nevstoupil v život, na jehož základě nikdy církev vybudována nebyla. Veškerá tradice gorazdovské církve, včetně jejího utrpení za nacistické okupace, i tradice církve po roce 1945, má být tedy zapomenuta. Cokoli, co se během této doby stalo, bylo nekanonické a Cařihrad to má právo kdykoli zpochybnit.

- Tomos sice uděluje Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku autokefalitu, zároveň ji však v záležitostech soudu nad biskupy i v celocírkevních záležitostech činí zcela závislou na Ekumenickém patriarchátu. Vnějším znakem tohoto postavení je i povinnost brát od Ekumenického patriarchátu svaté myro.

Cařihrad se tak stal naší již čtvrtou matkou, ovšem z naší doposud samostatné církve, která se byla schopna spravovat zcela sama, by se přijetím tomosu stala církev podřízená v podstatných otázkách Cařihradu, která by navíc na celocírkevním fóru musela hájit zájmy a pozice Ekumenického patriarchátu.

Není divu, že si naše církev nevěděla s tomosem příliš rady a nikdy jej oficiálně nepřijala a nevyhlásila. Všichni, jak se zdá, doufali, že Cařihrad se jeho vydáním spokojí a nadále zůstane vše při starém.

Události po roce 2013

Po 15 let, po schválení autokefalie v roce 1998, se opravdu nic nedělo. Při první příležitosti však Ekumenický patriarchát vystoupil a začal se dožadovat svých práv. Ta příležitost nastala v roce 2013, po rezignaci metropolity Kryštofa (Pulce).

Dne 19. října 2013 se konalo již druhé eparchiální shromáždění pražské eparchie, na němž měl být po neúspěchu prvního eparchiálního shromáždění zvolen dle ústavy místní pravoslavní církve nový pražský arcibiskup.

Ještě před samotnou volbou byl požádán o slovo vyslanec ekumenického patriarchátu, vladyka Emanuel. Všichni v chrámě čekali bratrské pozdravení či otcovské povzbuzení. Místo toho metropolita vystoupil s tvrdými slovy: Ekumenický patriarchát v případě volby neuzná ani jednoho z navržených kandidátů. Tento projev metropolity Emanuela zcela šokoval přítomné delegáty, laiky i duchovní, a torpédoval celé shromáždění. To sice v ne příliš důstojné atmosféře k volbě přistoupilo, ani jeden z kandidátů ale nezískal potřebnou 2/3 většinu. To mělo za následek další zmatky v naší místní církvi.

Další zásah Cařihradu přišel brzy. V prosinci 2013 se konalo v Praze zasedání Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Na toto jednání pozval jakožto metropolitní správce vl. Simeon dva biskupy z Ekumenického patriarchátu. Na zasedání synodu vladyka Jáchym dostal písemnou výpověď ze zaměstnání a měl být ze synodu vyloučen a vl. Jiřímu bylo pohroženo církevním soudem. Soud by se, pokud by k němu došlo, nepochybně v duchu tomosu odehrával za účasti soudců z Ekumenického patriarchátu.

Zasedání ale nakonec nebralo pro některé nečekaný obrat. Dorazil na ně metropolita Illarion z Moskevského patriarchátu. Vladyka Illarion se velmi rychle dohodl se zástupci Cařihradu, že ani jedna ze stran se nebude do jednání synodu vměšovat a nechá naši autokefální církev rozhodnout o svých záležitostech samotnou. Výsledkem zasedání synodu bylo sesazení vl. Simeona z místa metropolitního správce.

Logickým důsledkem postoje Ekumenického patriarchátu bylo nejen neuznání sesazení vladyky Simeona, kterého nadále považoval za metropolitního správce, ale neuznal ani následnou volbu prešovského arcibiskupa Rostislava metropolitou, která se uskutečnila na sněmu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku (11. 1. 2014 v Prešově). Tím došlo k faktickému rozkolu v církvi, který zachvátil především olomoucko-brněnskou a z menší části i pražskou eparchii.

Ekumenický patriarchát nakonec naprosto zpochybnil kanonickou pozici naší místní církve svým dubnovým odmítnutím volby metropolity Rostislava.

Na závěr mi dovolte malé osobní shrnutí, které si nečiní nárok na objektivitu.

Ekumenický patriarchát nejprve roku 1998 využil situace, kdy k němu Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku s pokorou a láskou přišla ve snaze narovnat kanonické nesrovnalosti a žádala o uznání své autokefality. Patriarchát jí udělil tomos, který však pod hlavičkou autonomie měl vést k podřízení naší místní církve Cařihradu. Věřím a doufám, že Ekumenický patriarchát byl při tom veden pouze starostí a péčí o mladou a relativně málo početnou církev v bývalém Československu. Tento tomos naše církev nikdy oficiálně neschválila, ani nevtělila do své Ústavy, protože si dobře uvědomovala, že by to znamenalo ztrátu samostatnosti i popření své dosavadní církevní tradice, vybudované svatým novomučedníkem Gorazdem.

Ve zmatcích po rezignaci metropolity Kryštofa roku 2013 se Cařihrad chopil šance, aby prosadil ustanovení svého tomosu do ústavy naší místní církve a získal nad ní kontrolu. Pokud i tentokrát byl veden dobrými úmysly, dopadla celá věc naprosto opačně. Došlo k rozervání naší místní církve, kdy opravdu „nepřátelé člověka byli domácí jeho“ (Mt 10, 36). Následky tohoto rozkolu si ponese naše církev ještě dlouhá desetiletí. Pokud Ekumenický patriarchát opravdu usiloval a dobro naší místní církve, žalostně v této snaze selhal. Pokud usiloval o něco jiného, dost možná za cenu rozvratu jedné místní církve uspěl. O tom, jak to bylo, ať si však s pomocí Boží učiní obrázek každý sám.

Pokud se moje slova někoho dotkla, prosím jej předem za odpuštění. Chovám úct ke každému člověku a pravoslavnému křesťanu, na prvním místě k přeosvíceným archijerejům, kteří na svých bedrech nesou břímě pastýřské služby, svěřené jim naším Pánem Ježíšem Kristem.

ThDr. Jakub Jiří Jukl Th.D.
Člen Eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie