Ti starší možná zamáčknou slzu nostalgie nad prvorepublikovými časy, ti mladší mají až na výjimky docela jiné zájmy. Příčinou není jen čas, který nás od roku 1918 neúprosně vzdaluje, ale i to, že Masarykovské Československo a dnešní Česká republika jsou dva naprosto odlišné světy. Rozdíl není jen ve změně názvu a zeměpisné velikosti, ale hlavně v tom, že se zásadně změnil samotný obsah pojmu stát.  

Masarykovské Československo znamenalo pro naše dědy pevnost jistoty v ne právě přátelském světě. Neobešlo se bez plnohodnotné, všestranně vyzbrojené armády, která ho musela zejména v prvních letech existence aktivně bránit. Nikdo nepochyboval o správnosti všeobecné branné povinnosti, která byla běžná v naprosté většině Evropy. Stoupající pocit ohrožení ve 30. letech vztah občanů ke státu dále posílil - když např. v roce 1935 vláda vypsala půjčku na stavbu pohraničních opevnění, setkala se během krátné doby s přímo masovým zájmem. Že bude jednou v Evropě fungovat systém kolektivní bezpečnosti, ve kterém jednotlivé státy vystačí s profesionálními a specializovanými armádami, o tom se odvažovalo přemítat jen pár snílků.  

Zahraniční obchod se sice rozvíjel, přesto stát chránil domácí trh celními a jinými bariérami. Tehdy bylo nemyslitelné, aby byly hranice uvnitř Evropy volně prostupné jak pro zboží, tak pro pracovní síly. Že celosvětový obchod budou jednou ovládat nadnárodní firmy a že např. Plzeňský prazdroj budou jednou vlastnit Jihoafričané, to by byla myšlenka pro běžného člověka zcela nepředstavitelná. Hranice státu byly tehdy ve srovnání s dneškem zřetelnější ve všech směrech a lidé to tak přijímali. Odtud také pramenila ona státní a národní hrdost, která se projevovala mimo jiné v oslavách 28. října a která dnes některým pamětníkům chybí.  

Pak je tu ale ještě jeden faktor, možná ještě významnější. Pojem sociální stát se sice začal používat až po druhé světové válce, jeho počátky ale nacházíme už v meziválečném Československu. Tehdy se rodilo sociální a důchodové zabezpečení, podpora v nezaměstnanosti, útulky pro bezdomovce, státní školství a zdravotnictví. Úroveň těchto služeb byla sice podstatně nižší, než je dnes, ale rozhodující byl směr, kam chtěl stát směřovat. Byla to do značné míry zásluha presidenta Masaryka, pro kterého byla sociální spravedlnost vysokou hodnotou, stejné ideje však sdílela rozhodující část politické reprezentace. Například na zákoně o sociálním pojištění, který ve své době patřil k nejpokrokovějším v Evropě, se v roce 1924 shodly všechny hlavní politické strany. Jistěže i tehdy otřásaly politikou aféry a skandály, v zásadních otázkách o tom, co má stát podporovat a co brzdit, však panovala shoda.  

Dnes má naproti tomu řada lidí pocit, jako bychom se vraceli zpět. Sociální jistoty se odbourávají, stát bere chudým a bohatým dává, na ideály rezignoval a jeho jedinou vizí do budoucna se staly plošné škrty. Volby se mění v sérii protestů proti těm, kteří si šli do politiky nakrást. Není divu, že s takovýmto státem mají lidé potíž se identifikovat. Podle průzkumů agentury STEM se podíl těch, kteří jsou hrdi na to, že jsou občany České republiky, snížil za poslední tři roky z 80 na 60% a nyní je nejslabší od roku 1989. Lidé cítí, že se dnešní Česká republika obrátila k Masarykovskému Československu zády.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele