I proto se nadále pohybuje na dostřel od post-intervenčních maxim a nijak ji nevyvádějí z míry ani prudké globální zisky eura, které včera vůči dolaru zdolalo nejsilnější úrovně za poslední tři roky.

Mario Draghi se na zasedání ECB přitom snažil dělat, co mohl, aby euro zbrzdil. Nemohl se ale vyhnout pozitivnímu hodnocení hospodářského růstu, který v druhé polovině roku “překonává” i optimistická očekávání ECB a který by se podle prognózy ECB měl časem promítnout do inflace. Slovní intervence proti euru tak logicky postrádaly potřebnou sílu. Draghi sice zdůraznil, že “euro je zdrojem nejistoty” pro inflační výhled. Při stávajícím svižném růstu to ale podle všeho bude znamenat pouze to, že sazby v eurozóně půjdou vzhůru o něco později. Trhy ale tak jako tak budou nadále vyhlížet konec “super-uvolněné” měnové politiky ECB. A také konec období, ve kterém šla ECB od roku 2014 zcela opačným směrem než americký Fed. Právě kvůli měnově-politickému rozchodu dvou centrálních bank propadlo euro na frontě s dolarem až do blízkosti parity. Blížící se konec tohoto období zase naopak žene euro vpřed. A to daleko rychleji, než se pohybují evropské sazby a tedy i sázky na utahování měnové politiky v eurozóně.

Euro tak v tuto chvíli mohou kromě technických faktorů zbrzdit v zásadě “pouze” horší zprávy z reálné ekonomiky v důsledku silného eura nebo výrazný nárůst politického napětí. Tedy něco, co by ECB přinutilo zvažovat další natažení QE. Nic takového ale zatím na obzoru nevidíme.

Jan Bureš
ekonom