Skutečností je a zůstane, že chobotnice, která dokáže měnit barvu, strukturu své kůže, vylučuje inkoust a tím mate nepřítele, dokáže se dokonce zbarvit do šachovnice i puntíků a napodobit se různým zvířatům (Batesovské mimikry, had, platýs, a další), aby mohla přeplavat přes nebezpečné území, byla odříznuta od oběti. Čínský kat se jí rukama nedotýkal, a nedal se veřejností spatřit. Podobně tomu bylo při popravě 27 českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Kat se dal spatřit pouze Jeseniovi, jemuž řezal jazyk a třem, které věšel. To se nesluší dnes, v době rusofobie a sílící čínofobie, nejenom v české kotlině, ale i v EU.

Vedení ČLR si dnes nemůže dovolit navazovat a rozvíjet vztahy s kvalitou lidí, jako před několika lety. Tenkrát čínští rychlo-kapitalisté, znající evropskou historii, archetypy (jazyka, psychologie a kreativity), a různé reality doby post-socialistické ze zpráv diplomatů, byli vyzbrojeni obrovskými penězi. S nimi se vydali do Evropy na lov partnerů a objektů, slibujících rychlé množení peněz, růst slávy, umožňujících pokračovat v odkloňování peněz z čínských státních bank. Tato pohádka musela z objektivních příčin skončit. Otázkou bylo: Kdy? Ke štěstí Číňanů, obchodních dobrodruhů a chobotnic, konec nastoupil podle přísloví: Lepší pozdě, než nikdy.

Lepší pozdě než nikdy, je také název filmu. V něm se filmová herečka Tereza Tichá řítí ve svém BMW mrazivou nocí po dálnici domů. Na sedadle spolujezdce leží lukrativní smlouva na hlavní roli do německého velkofilmu. Už konečně nebude na nikom závislá. Zazvoní mobil, volá její manažer. Vtom se ozve ohlušující rána... Několik vteřin nepozornosti a náhle je všechno vzhůru nohama. Co se slávou, penězi, autem a prázdným bytem, kde nikdo nečeká? Co s městem, kde se o ni nezajímá už ani poslední bulvární novinář?...Alespoň tuto část filmu by měli znát všichni přátelé chobotnice.

V dalekém Indickém oceánu dokazuje Čína, jak se pracuje na geostrategických úkolech. Je to příklad pro mladé byrokraty EU. Před několika týdny oslavovala exilová tibetská společnost tzv. Thank-You-India-Year. Oslava se týkala útěku Dalai Lamy do Indie 31.3.1958. 60 leté výročí mělo být oslaveno velkým způsobem v Delhi. Nic podobného se nestalo. Indická vláda doporučila vedení exilové tibetské společnosti se uspokojit s malou oslavou v Dharamsala, místě úřadující exilové vlády s jasným odůvodněním, že Indie si nepřeje zbytečně zatěžovat vztah s ČLR. Připomínám, že t.č. nejvyšší úředník indického MZV, Vijay Gokhale, byl předtím velvyslancem v Pekingu, mluví plynule Mandarin a dokázal během krátké doby změnit tón dialogu a kvalitu vztahu Indie – ČLR. Ještě před rokem by této předpovědi jen málokdo uvěřil. Osobně jsem přesvědčen, že Indie v představitelné budoucnosti oficiálně přistoupí k čínské iniciativě BRI (Belt Road Initiative), jinými slovy Jeden pás, Jedna stezka. Bude tomu i nehledě na kvalitu individuálních vztahů Indie a ČLR s USA, nehledě na rostoucí investice ČLR v Pákistánu, možné nepokoje v části Tibetu (Doklam) a zvětšující se prezenci ČLR v Indickém oceánu. Nehledě, na ještě nevyřešené strukturální problémy v bilaterálním vztahu. Odkud moje přesvědčení?

Přesvědčení je založeno na kontextuálním pochopení skutečnosti, že obě iniciativy ČLR, globální ve formě BRI a menší iniciativa ČLR – EU ve formě 16+1, které způsobují svým rozměrem a obsahem strach u části veřejnosti a politiků, mají budoucnost. Proč?