Aramejské písmo má původ v písmu proto-sinajském, podobně jako např. arabské, hebrejské, cyrilské, řecké a fénické. Jedná se o konsonantní (souhláskový) systém. Aramejština, jako jeden ze semitských jazyků byl svého času velice významný jazyk, nejen na Blízkém východě. V aramejštině jsou psány některé části Bible, aramejsky pravděpodobně mluvil Ježíš Kristus. Užívalo se ho k mezinárodním obchodům (podobně jako latiny či řečtiny) a k náboženským obřadům. Různými aramejskými nářečími zapisovanými hebrejským písmem je psána značná část Babylonského Talmudu a Jeruzalémského Talmudu.

Připomínám tématiku nejenom kvůli velice zajímavé nahrávce, svátku Pesach, který v pojetí kabaly (přijetí tradice, hebrejsky ????‎‎), tj. židovské mystiky znamená osvobození (osobně říkám, že se jedná o okno příležitosti), ale i kvůli znovuzvolení Bibi, Izraelského premiéra Benjamina Netanjahu (1949), požáru v židovské škole v Ruské federaci a smyslu několikahodinové večeře – seder (tj. pořádek, řád). Během večeře si židovské rodiny a komunity mimo jiné připomínají, že svoboda není samozřejmostí, musí se o ni bojovat, ale když ji nakonec získáme, uvalíme na sebe také nesmírnou zodpovědnost. V kontextu současného dění ve světě se nabízí pro příspěvek minimálně tři otázky: Jakou cenu platíme dnes za svobodu a demokracii? Máme skutečnou svobodu nebo jen její iluzi? Co znamená být věřícím (Židem, katolíkem či muslimem atd.) v moderním světě?

Znovuzvolení Izraelského premiéra Benjamina Netanjahu (1949) nevěští nic dobrého. Proč? V době oslabení zájmu o Palestinskou problematiku, ignorování rezoluce OSN o její regulaci formou dvou států a nepopiratelné skutečnosti pro znající alespoň trochu historii o koloniální správě Egypta, konáním britských tajných služeb, LordaArthur Balfoura (1848-1930), bratrů Walter (1868-1937) a Edmond (1845-1934) Rothschildů, abych jmenoval několik, lze tvrdit, že současný Islamismus je ve své podstatě více plodem západních bezpečnostních složek, než samotných Muslimů, že terorismus nežije ve vakuu a je neoddělitelnou součástí řízení dvojitými standarty. To nehledě na dnešní tragický atentát na Srí Lance, během kterého v době psaní příspěvku, přišlo o život podle agentury Reuters nejméně 138 lidí v několika kostelech (svatého Antonína a svatého Šebestiána) a hotelech. Pro doplnění uvádím, že ke křesťanství se na Srí Lance hlásí zhruba 7,5 % obyvatel, zhruba stejně jako k Islámu. Většinu obyvatel (70 %) tvoří buddhisté a hinduisté, kteří tvoří 15 %.

V tomto kontextu se nabízí připomenout historii druhé poloviny druhé tisíciletí, historii modernismu (kapitalismu a socialismu) s jeho industrializací, buržoazními revolucemi (holandské, americké, francouzské), historii centrální státní moci (na Rusi) a ruské státnosti a v neposlední řadě závěť (v překladu autora) poradce Donald Rumsfelda (1932), admirála Arthura Cebrowského (1942-2005): Státy, které se nepoddají globalizaci a nebudou ochotny přijmout americký světový řád, se musí vypořádat s barevnými revolucemi, s jejichž pomocí budou podřízeny Západu. Státy, které se podřídí (dobrovolně) globalizaci se za prvé stanou částí západní civilizace (kultury), to znamená, že přijmou západní hodnoty, a za druhé se bude od nich požadovat dát k dispozici západním korporacím přírodní zdroje.

Citát je formulován v jasné vojenské řeči a dovoluje porozumět americké hysterii vůči Rusku,slabosti EU, vzniku více polárnosti ve světě jako nového mýtu (k zamaskování snahy udržet západní model na živu) a v neposlední řadě, identifikaci cílů řízeného terorismu. Ty lze označit jako zničení etnických archetypů pomocí archaizace. Ta stojí v protikladu modernismu. Proto modernismus umírá v bolestech, a vnucuje se nám post-modernismus. Se zavedením robotů, digitalizace, UI a trváním na materiálních hodnotách a současné vzdělávací metodě, Západ se prakticky rozloučil s dobou průmyslu, křesťanstvím, s vírou v Boha a dal se na cestu ke zničujícímu kultu peněz, okultním vědám a satanistickým náladám. Symptomy tohoto trendu je možné pozorovat i během procházky po Praze.

Na cestě ke zničujícímu kultu dochází k výbuchům religióznosti Islámu. Západní profesionálové, znající polit-technologií vědí prezentovat religiozitu jako válku civilizací a pravděpodobně i transformovat ji do islámského antimodernismu. Svět, jehož jedna strana je postmoderní a druhá antimoderní vytváří globální vesnici. Ta se neobejde bez nacistické podpory. Jednu takovou podporu dostala západní společnost po konci druhé světové války formou přestěhování vědeckých pracovníků 3. Říše do USA, úspěšnou setbou ideového nacismu do některých forem islámské ideologie (například s pomocí ex-Mufti Jeruzaléma, arabského nacionalisty a muslimského vůdce v době britské mandátní Palestiny Mohamed Amín al-Husajní, cca 1893/1895-1974), a v neposlední řadě i nezničitelnou skutečností a platností principu: Město nemůže žít a existovat bez vesnice.

Těm, kteří se již těší žít ve městě budoucnosti na účet vesnice pod vedením amerických nadnárodních korporací, si dovoluji připomenout, že modernismus se nevzdává všude tak lehce, jako v Evropě a na Západě. Co tím mám na mysli? Eurasijské společenství, tj. Ruská federace a asijská společenství Indonésie, Indie, Japonsko v ne poslední řadě i ČLR, představují velkou částí západní veřejnosti nedoceněnou výzvu. Ta spočívá v tom, že uvedená společenství se snaží ochránit a upevnit svojí národní suverenitu, své národní zájmy a kulturní hodnoty. Proto je střet odcházejícího modernismu se snahou se udržet a aliancí progresivních a anti-moderních společenství nevyhnutelný. Kdo vyhraje střet a přežije, bude určovat cestu vývoje lidstva.

Poselství Velikonoc se týká nás všech: Připomíná, že každý den dostáváme šanci na změnu našeho života. Sami určujeme směr cesty, a tím i kam dojdeme. Armáda těch, kteří jenom mluví o všem a o ničem, nemůže vyhrát nad tím, který jedná. Proto jsem dnes ráno oblekl to nejhezčí, co jsem mohl: Úsměv. A připomněl si, že miluji tři ženy: Tu, která mě porodila, která mi porodila, a která se mi narodila. Každá z nich po té, co získala sebevědomí, a začala si věřit, neuvěřitelně zkrásněla. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell