Když k tomu připočteme snížení odhadů pro růst a (celkovou) inflaci v roce 2019, tak nezbývá než konstatovat, že přeměna jestřábího Fedu ve vrkající holubičku se odehrála v rekordně krátkém čase jednoho čtvrtletí.

Pochopitelně, že ne všechny výstupy z tiskové konference šéfa Fedu Powella byly tak holubičí, jak vypadá reakce americké výnosové křivky, která začala počítat se snížením úroků Fedu již v první polovině příštího roku. Americká centrální banka totiž ve své prognóze stále očekává, že oficiální úroková sazba ještě v tomto hospodářském cyklu poroste a to až k hodnotě 2,8 %. Ta v podstatě nerealisticky implikuje ještě další dvě zvýšení úroků (do roku 2021). Velmi agresivní očekávání trhů zabudované ve výnosové křivce rovněž nekorespondují s neutrálním vyjádřením šéfa Fedu Powella, že centrální banka vidí současné nastavení úroků blízko rovnovážné hodnoty a tudíž nevidí potřebu (letos) sazby měnit jedním či druhým směrem.

Co tedy bude dál? Politika trpělivého vyčkávání bude zřejmě nová mantra Fedu, přičemž pohled na jádrovou inflaci či tržní inflační očekávání bude tím, co může centrální banku vybudit z klidové pozice. Mezitím však Fed bude chtít do podzimu odladit velikost své bilance a to na takovou úroveň, která by implikovala dostatečné množství (volných) bankovních rezerv v americkém finančním systému. Tento proces monetárního ladění přitom v podstatě začne již v květnu, kdy Fed hodlá zpomalit tempo prodeje dluhopisů ze své bilance. Mezitím však budou američtí centrální bankéři bedlivě sledovat příchozí makroekonomická data a to nejen ta americká, ale i ty z Evropy či Číny. Horší globální výhled lze totiž považovat za jeden z hlavních viníků holubičího obratu Fedu. A tak to možná bude paradoxně výsledek brexitu či příští “úspěchy” čínské ekonomiky, které nakonec rozhodnou o tom, zda jsme již před třemi měsíci viděli poslední zvýšení sazeb Fedu v tomto cyklu či nikoliv.

Jan Čermák
Analytik