Zeptali se totiž na ty „správné otázky“, na které se v České Republice prostě ptát nesmí, pokud člověk není připraven pustit se do dlouhého boje za lidská práva, demokracii, princip právního státu a dodržování mezinárodních konvencí. To, že Izrael všechny zmíněné principy flagrantně, dlouhodobě a zcela beztrestně porušuje je velmi dobře zdokumentováno. Je také bohužel pravdou, že česká politická scéna trpí akutním nedostatkem lidí, kterým morálka, integrita, ale zejména osudy druhých jsou zcela lhostejné. Místo toho je jejich jediným zájmem udržování strategického partnerství se zemí, která má co dočinění s apartheidem. Pokud patříte mezi ty, kterým jsou strategická partnerství a ekonomické benefity dražší než lidské osudy, potom je zbytečné, abyste četli dál.

Kritici článku (Mirek Topolánek, Alexandr Vondra, Jan Kohout a Cyril Svoboda) „Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií“ se ptají „jaká občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní práva mají mít ne-občané ne-židé v de iure židovském státě“ ,je možné snadno vyhledat na internetu – stejná jako jejich židovští spoluobčané. Jenomže realita je diametrálně jiná, konkrétně taková, že Palestinci a to ani ti žijící v Izraeli zmíněná práva nikdy neměli a nemají. Dále se kritici odvolávají na to, že „Izrael je jedinou opravdu demokratickou zemí na Blízkém východě“. To je lež, která se dá lehce dokázat. To, že čtveřice bývalých vrcholných českých politiků tvrdí opak je jenom další ze série laciných lží, kterou si chtějí získat přízeň izraelského režimu v čele s trestně stíhaným premiérem Benjaminem Netanyahuem. Zde je důkaz, který mluví za vše: dne 19. července 2018 vstoupil v Izraeli v platnost tzv. „Národní zákon“. Dle základních ustanovení hned v úvodu tohoto zákona je zmíněno, že a) Stát Izrael je národem pouze Židů, ve kterém mohou prosazovat své přirozené, kulturní, náboženské a historické právo na sebeurčení, b) Výkon práva na národní sebeurčení je určen výhradě pro Židy. Jak tedy může bývalý předseda Topolánek a bývalí ministři zahraničí a „zkušení“ diplomaté Vondra, Svoboda a Kohout tvrdit, že se na internetu dá jednoduše dohledat, že občané nežidovského původu v Izraeli mají mít stejná práva jako samotní Židé, když to výše zmíněný zákon otevřeně popírá? Přání českých politiků je pouze pium desiderium, naprosto neslučitelné s realitou. Jednoduše jde o to, že v Izraeli existují občané dvou kategorií (Židé a ne-Židé) a ti rozhodně nemají stejná práva. Izrael není demokracií, nýbrž apartheidem, kde Židé stojí ve společenské hierarchii výš než všichni ostatní. Pokud Českou Republiku reprezentují/reprezentovali lidé, kteří neznají tyto základní souvislosti, potom se nemůžeme divit, že zahraniční politika je v tak žalostném stavu.

Kritici a jejich podporovatelé (zejména Židovský národní fond, Česká společnost přátel Izraele a Česko-izraelská smíšená obchodní komora) si také neodpustili zmínku o vládě hnutí Hamas v pásmu Gazy a komentují: „Je zarážející, že tito naši představitelé (Petříček, Zaorálek a Schwarzenberg) se dovolávají údajného porušování mezinárodního práva, a přitom téměř každodenní raketové útoky z Gazy na Izrael za porušení práva nepovažují“. Jde zase pouze o polovičatou informaci, která má čtenáře zmást, že Hamas střílí „prskavky“ nic jiného to opravdu není, a že jsou pro Izrael existenčním rizikem – pro Izrael, který sám o sobě sebevědomě tvrdí, že má jednu z nejsofistikovanějších a nejsilnějších armád na světě. Faktem je, že Hamas se moci v Gaze chopil v roce 2006 po vyhraných demokratických volbách a od té doby tam vládne. Nezapomeňme ovšem, že to je Izrael nikoliv Hamas, který nelegálně okupuje Západní břeh, Východní Jeruzalém a syrské Golanské výšiny od roku 1967 tedy téměř čtyřicet let předtím než Hamas vůbec vznikl. Navíc Izrael anektoval Východní Jeruzalém v roce 1980 a syrské Golanské výšiny v roce 1981 a na Gazu uvalil nehumánní blokádu, která tamní lidi uvrhla do nepředstavitelného utrpení a bídy – všechny tyto kroky jsou v příkrém rozporu s mezinárodním právem a mezinárodní komunitou nebyly nikdy uznány. Dle článku 51 Charty OSN je sebeobrana legitimním prostředkem jak čelit okupaci. Palestinská a syrská území jsou, jak jsem zmínil, od roku 1967 nelegálně okupována Izraelem. Gaza, která se stala symbolem utrpení Palestinců je dušena už více než deset let jak ze země, ze vzduchu tak i z moře a tudíž nikdo nemůže Palestincům ani v nejmenším vytýkat, jejich legitimní právo bránit se a to i použitím síly, jelikož jim to mezinárodní právo zcela jasně umožňuje!

„Hamas je pravidelně označován jako „Hamas podporovaný Íránem, jehož hlavním cílem je zničení Izraele“. Skrze americkou a izraelskou propagandu je těžké vidět něco jako „demokraticky“ zvolený Hamas, který dlouho volal po dvoustátním řešení v souladu s mezinárodním konsensem – tento konsensus je už více než 30 let blokovaný USA a Izraelem. Vše je pravda, pouze však to, že příspěvek Hamasu není takový, jaký by si USA a Izrael přály, a proto se Hamas stal postradatelným“. - Noam Chomsky, Gaza in Crisis: Reflections on Israel´s war against the Palestinians.

Dalším znepokojivým faktem je to, že čeští politici a s nimi spřátelené židovské organizace zapomínají na to, že existuje něco jako čtvrtá ženevská konvence, jejíž výklad je jednoznačný, a která Izraeli zapovídá budovat jakékoliv osady na jím okupovaných územích. Takovou informaci už čeští politici včetně prezidenta Zemana a premiéra Babiše zapomněli zmínit a dále si „melou“ to svoje o historicky silném a strategickém partnerství mezi Českou Republikou a Izraelem. O detailech tohoto partnerství se už raději nezmiňují, jelikož (pokud by o tom měli povědomí) museli by vědět a hlavně se stydět za to, že se zastávají okupanta, který napáchal více zla a bezpráví než kdokoliv jiný.

Rád bych zmínil ještě poslední věc: to, že se s Američany a Izraelci nechce palestinská samospráva bavit na téma mírového plánu, který Američané vymysleli přesně tak, aby vyhovoval pouze Izraeli a znemožnil vytvoření jakéhokoliv palestinského státu, není chyba Palestinců. Nemůžeme se divit, že Palestinci nechtějí přijmout americký návrh, když se na jejich území pořád dále rozpínají židovské osady. Expanzivní izraelská politika a její masivní podpora z USA je cílenou a dobře promyšlenou taktikou, která má zabránit jakýmkoliv snahám o vytvoření samostatného palestinského státu a zároveň má dát podtext proto, aby Izraelci mohli tvrdit, že Palestinci nemají vlastní stát, a tak vlastně na tomto „území nikoho“ mohou beztrestně anektovat své nelegální osady na Západním břehu. Mezinárodní právo a s ním i celý svět jasně odsuzuje jakékoliv nelegálně vybudované osady – výše zmíněný „Národní zákon“ o osadách pojednává následovně: Stát (Izrael) vnímá vývoj židovského osídlení jako národní hodnotu, a musí jednat tak, aby podporoval a propagoval jejich založení a posilování. Je to odporná, nemorální a alibistická politika, kterou si Izrael osvojil velmi rychle, a kterou, mezinárodnímu právu navzdory, podporuje také Česká Republika tím, že s těmito nelegálními osadami obchoduje.

Dle komentáře bývalého ministra zahraničí Cyrila Svobody má česká zahraniční politika dva pilíře, které jí sluší – boj za lidská práva a vztah ke státu Izrael. Jak ovšem můžeme vidět, v současné době tyto dva pilíře nejsou kompatibilní. Izrael dlouhodobě lidská práva hrubě porušuje a je mu to úplně jedno. Proto v dnešní době má Česká Republika tuto Sophiinu volbu: buď může bránit lidská práva, nebo stát Izrael, ale ne oboje.