K třebíčským betlemářům patřil můj strýc Květoslav Syrový (1922 – 1997). První vlastní betlém si postavil v roce 1946. Tvořil do konce života, ale věděli o tom jen jeho blízcí a hrstka přátel. Koncem osmdesátých let mně poskytl kopii betlemářských vzpomínek:

Květoslav Syrový vypráví

V třicátých letech, vždy před Vánocemi, stavěl náš táta betlém. Maminka pomáhala, sestra a já jsme směli jen přihlížet. Nejdříve se stavěla "palanda". Na dva do zdi zatlučené háky táta pověsil tzv. kozy, na ně přibil prkna, pak kratší prkénka, různě přizpůsobená, aby bylo možné udělat tvar kopečků. Konstrukci doplnil nastříkaným papírem, zmačkaným do podoby skal. Nakonec nakladl mech, a betlém byl hotov. Zatím ovšem bez figurek. Ty táta rozmísťoval až několik dnů před Štědrým dnem. Nahoře betlém uzavírala malovaná obloha. Za ní byly nastrkány jedlové chvojky. Jsou nejvhodnější. Dlouho voní a neopadávají.

Náš betlém byl dva metry dlouhý, s oblohou vysoký téměř metr a tři čtvrtě metru hluboký. Figurky měly zezadu nalepená dřívka, zespod zašpičatěná, aby šly vpichovat do mechu. Co jich jenom bylo: ovce, krávy, pastýři, smrky, palmy, všelijaké cizokrajné stromy podle fantazie betlemáře, který je maloval, a mnoho darovníků, nesoucích novorozenci nejrůznější drobnosti. Nahoře měla místo stavení městečka Betléma a několik hradů, uprostřed stála jeskyně se svatou rodinou. Na Tři krále otec přidával figurky tří králů a komonstva, královských družin. Figurky malovali různí třebíčští betlemáři. Pamatuji si, že na třech králích byla signatura C. Č. 1900. Jsou to iniciály známého tvůrce Cyrila Čelouda, syna Antonína Čelouda.

Maminka dělávala malinkatou vánočku, kterou položila do betléma proti jeskyni. Říkávala, že je pro Ježíška. Jako vzpomínku na maminku mívám dnes u svého betléma také miniaturní vánočku a návštěvníkům rád připomínám ten hezký maminčin zvyk. Živě si vzpomínám na krásné chvíle u betléma. Večer jsme rozsvítili svíčky, za okny se sypal sníh, pilinová kamna příjemně hřála a my jsme zpívali koledy. Světlo svíček ozařovalo spoře betlém, světnici vyplnily staré vánoční melodie. Tyto chvíle ve mně probudily chuť do betlemářské tvorby. Tehdy jsem namaloval první figurku – anděla, umístěného později nad jeskyní. Betlém stával u nás doma každý rok až do konce února. V sedmatřicátém roce si jej vzala zlínská teta. Potom jsme stavívali jen malinký betlém z tištěných figurek, prodávaných třebíčským knihkupcem Lorencem.

Po válce jsem si vystříhal betlém z tištěné předlohy. Některé figurky mně posloužily jako vzor při vlastním malování. Svůj první, docela malý betlém jsem si postavil už v roce 1946. Bylo mně čtyřiadvacet let. Maloval jsem večer co večer, někdy i v noci. V jednapadesátém roce jsem sestavil betlém dlouhý metr dvacet. Ani pak jsem nepřestal malovat. Do nového třípokojového bytu jsme měli málo nábytku, ale to nám zpočátku vůbec nevadilo. Jedna místnost byla vyhrazena betlému, tehdy již dvoumetrovému. Stál však jen dvoje Vánoce, v letech 1953 a 1954. Rodinné důvody zapříčinily, že můj betlém dostal synovec z Prostějova a že jsem pak dlouhých dvacet let na vlastní betlemářskou tvorbu jen vzpomínal.

Až v roce 1975, kdy jsem se přestěhoval do malého bytu v Bezručově ulici, opět jsem slavil Vánoce s betlémem. Byl jenom vystřihovaný, z Alšových obrázků, ale byl. Začínal jsem znovu. Celý další rok jsem maloval a o příštích Vánocích, v roce šestasedmdesát, jsem si už rozsvítil nový betlém. Měl sto šedesát figurek.

V osmdesátém roce jsem musel udělat novou kostru, tak se mi betlém postupem času rozrostl. Je tři metry dlouhý, přes metr vysoký a do hloubky má rovný metr. Později jsem namaloval novou, větší oblohu, zhotovil jiná betlémská stavení, novou zříceninu, papírové, barvou stříkané skály a zase přibyla řada figurek. Je jich už osm set. Náměty si vymýšlím, nebo je hledám v knížkách, kvůli věrohodnosti kostýmů, vzhledu vegetace a podobně. Na nynějším betlému jsem zatím pracoval třináct let. A budu pokračovat. Myslím si, že dokud betlemář žije, jeho betlém není hotov. Nové figurky rozšiřují skupinku starších, vyplňují ještě volná místa na mechu. Pod stromy umísťuji houby, do mechu vpichuji květiny, pro zpestření. Je to mravenčí práce, ale neznám příjemnější.

Dnes, kdy jsem již sedmý rok v důchodu, nepřestávám litovat těch dvaceti promarněných let. Kolik jsem toho mohl udělat. Ale cítím i radost nad tím, že jsem se dokázal k betlemářství vrátit. Teď, o Vánocích, sedávám, nejraději sám, každý večer před osvětleným betlémem a vzpomínám. Každá figurka mně připomíná minulý čas. Snad jsem nepracoval nadarmo.

1/ Květoslav Syrový u svého betlému. Foto: archiv autora článku

2/ Betlém Květoslava Syrového z Třebíče před polovinou devadesátých let minulého století. 

Foto: archiv autora článku

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.