Základní zjištění zprávy, která má jinak skoro sedm tisíc stran, se dají shrnout do pár bodů. CIA prý během „války s terorismem“ po roce 2001 nelegálně zadržovala lidi, nepřesně informovala americké představitele o jejich počtu a na zadržených se dopouštěla většího násilí, než dosud přiznávala.

Podle zprávy nebyl o rozsahu programu před rokem 2006 dostatečně informován dokonce ani sám prezident George Bush, který je tím paradoxně zbaven části odpovědnosti.

Podle zjištění senátního výboru byli zadržení podrobováni bolestivým a ponižujícím praktikám, jako je již dávno debatovaný „waterboarding“, tedy vyvolávání pocitu topení se, ale také byli dlouhodobě připravováni o spánek, nuceni zaujímat bolestivé pozice, zavíráni do velmi malých prostorů nebo vystaveni ohlušujícímu hluku.

Podle členů Senátu také CIA zavádějícím způsobem informovala o účinnosti těchto výslechů. Ty prý ve skutečnosti nevedly k získání skutečně důležitých údajů, ale vedly zadržené k tomu, že vypovídali cokoli, jen aby získali úlevu.

Proti zprávě se velmi ostře ohradily nejméně tři skupiny lidí. Zaprvé lidé z bývalé Bushovy administrativy, kteří tvrdí, že je třeba celou věc vnímat v kontextu doby, kdy Amerika čelila nejen 11. září, ale i vlně dalších incidentů, jako bylo rozesílání antraxu.

Představitelé někdejší administrativy také tvrdí, že podle jejich názoru je třeba rozlišovat mezi mučením a „zesílenými vyšetřovacími přístupy“, jak zní eufemistické označení tvrdých technik v jazyce CIA. Mučení, tedy „činnost s cílem vyvolat krutou fyzickou či psychickou bolest či utrpení“, jak ji definuje americký zákon, je v USA zakázána.

Dále jsou to republikáni v Senátu, kteří v nedávných volbách získali většinu. Podle jejich stanoviska není zpráva „senátním dokumentem“, ale „demokratickým“ dokumentem, tedy politickým nástrojem v rukou demokratů, zejména předsedkyně výboru pro kontrolu tajných služeb, senátorky za Kalifornii Dianne Feinsteinové.

Proto republikánští senátoři přišli s vlastní zprávou a obviňují svou demokratickou kolegyni z toho, že věc politicky zneužívá. Ozývá se také otázka, proč byla tato zpráva zveřejněna, když tak rozsáhle poškozuje obraz a zájmy Spojených států, včetně jejich vztahů se spojenci.

A do třetice je to samotná CIA. Hned několik bývalých ředitelů této instituce publikovalo prohlášení, podle kterého je senátní demokratická zpráva pomýlená a založená na selektivním výběru faktů a jejich dezinterpretaci.

Legálnost postupu vyšetřovatelů prý už dříve osvědčilo i ministerstvo spravedlnosti a bez důkazů je prý i tvrzení, podle kterého CIA podávala Kongresu zavádějící informace. Vyslechnuti prý nebyli představitelé CIA, kteří se na kritizovaném programu podíleli.

Svou instituci hájí také John Brennan, současný ředitel CIA, kterého do funkce jmenoval až Barack Obama – přičemž je to Obama, kdo zcela zrušil sporné vyšetřovací metody, poté, co už sám Bush po roce 2006 řadu technik zakázal.

I Brennan tvrdí, že zvláštní metody přispěly k získání citlivých informací, díky nimž se podařilo odvrátit další útoky. (Na druhou stranu například republikán John McCain, který byl kdysi jako voják ve Vietnamu také mučen, tvrdí, že násilím získané informace jsou bezcenné).

Zajímavé je, že sama Dianne Feinsteinová v úvodu ke zprávě konstatuje, že „je třeba vzpomenout na nesmírný strach závěru roku 2001 a to, jak bezprostřední tehdy hrozba byla“ a dodává, že je schopna „pochopit, že CIA byla v pokušení zvážit veškeré dostupné prostředky, aby získala důležité informace a odstranila teroristy z bojiště“.

Dodala ovšem, že historie bude Ameriku soudit podle toho, zda byla ochotna „čelit nepříjemné pravdě“. Žádná doba pro takovou pravdu prý není dobrá nebo špatná.

Rozhodnout mezi těmito verzemi pravdy je pro vnějšího pozorovatele těžké. Je nicméně pravda, že postup CIA byl v některých ohledech zvláštní. Výslechy byly například z velké části svěřeny firmě dvou bývalých armádních psychologů.

To znemožnilo dostatečnou kontrolu nad některými praktikami, přičemž je dávno dobře známo, že nekontrolovaná moc vede k jejímu nadužívání, případně i zneužívání.

Někteří odborníci proto mimo jiné soudí, že CIA jakožto z definice tajnůstkářská organizace by neměla sama provozovat věznice, ty by měly být svěřeny ministerstvu spravedlnosti nebo – v případě zajatců v boji – americké armádě.

Zároveň je potřeba vidět věci v reálných proporcích. Jedná se o případy celkem sto devatenácti zadržených. Na asi devětatřiceti z nich byly uplatněny ony „zesílené techniky“. Nikdo nebyl při tomto mučení zabit, jeden vězeň zemřel na podchlazení v přímé souvislosti s tím, že byl před tím nucen ležet nedostatečně oblečený na betonové podlaze.

Co se týče waterboardingu, dosud se soudilo, že byl uplatněn na třech vězních, podle nových zjištění to může být více, ale nešlo o masové mučení, o mučení jako trest nebo prostě jen pro zábavu věznitelů, jak tomu částečně bylo ve věznici Abú Ghrajb v Iráku. 

Nad zprávou se ze všeho nejvíce radují kritici Spojených států. Zvláště si na ní smlsli v zemích, jako je Čína, Írán a Rusko, odkud zazněly rady do Washingtonu, jak lépe dodržovat lidská práva a vyvarovat se mučení. Zveřejnění některých údajů může také vyvolat protiamerické útoky ve světě.

Neřeší to ovšem otázku, zda to, co se v zadržovacích centrech CIA dělo bylo mučení, zda je mučení lidí podezřelých z terorismu za určitých okolností přípustné a kdy ano a kdy ne.

Teprve do budoucna se ukáže, jak moc senátní zpráva Ameriku oslabí, zda povede k nápravě některých zřetelných chyb a zda třeba z dlouhodobého hlediska nepřispěje k posílení amerického postavení ve světě.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.