Papež František, věhlasný svou vstřícností, měl příležitost ledacos vyžehlit během své třídenní návštěvy Turecka.

Františkova návštěva se vyznačovala dvojí tváří. Na jednu stranu skutečně proběhla v přátelském duchu, jak bylo jejím záměrem. Zároveň nebylo možné přehlédnout, že pod povrchem se hromadí obrovské napětí, které ovšem nedostalo šanci se nějak projevit.

Už jen skutečnost, že se velká část návštěvy odehrála v Istanbulu, nepostrádala výbušný potenciál. Je to vlastně někdejší Cařihrad, kdysi poslední bašta byzantského křesťanstva, jejíž dobytí se v Turecku ještě po staletí oslavuje jako velký triumf.

To si papež zvláště mohl připomenout v okamžiku, když vstoupil do istanbulské mešity, (dnes muzea), která kdysi byla předním křesťanským chrámem. Během Františkovy návštěvy se vyskytly i jiné okamžiky, smírnější, například když se pomodlil v proslulé Modré mešitě a setkal se s tamějším imámem.

Papežovým hostitelem byl prezident Erdogan, muž, který kolem sebe hromadí kontroverze v mnoha záležitostech – a v poslední době i v otázce soužití islámu se Západem.

Pouhý den před příjezdem papeže turecký prezident například na setkání Organizace islámské spolupráce uvedl, že „Západ chce jen peníze, ropu, diamanty, zlato a levnou pracovní sílu muslimů, které ale ve skutečnosti nemá rád a nejraději by viděli umírat je i jejich děti“.

Toto prohlášení se však nestalo předmětem debaty. Místo toho papež vyslovil přesvědčení, že muslimové musejí být uraženi obvyklým ztotožňováním islámu s násilím a vyzval muslimské představitele, aby se jasně vyjádřili proti terorismu.

Doslova uvedl, že „by bylo krásné, kdyby všichni muslimští vůdcové, političtí, náboženští nebo akademičtí, jasně a otevřeně odsoudili násilí, protože by to pomohlo většině muslimů.“

Paradoxně přitom právě Turecko sice trpí přílivem uprchlíků ze Sýrie, ale zároveň je velmi liknavým členem koalice proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii.

Je tu ještě jeden, možná větší paradox.

Blízkovýchodní pohled na věc je ovšem opačný, protože muslimský svět se velmi často cítí být pod palbou, přeneseně nebo doslova, ostatních, ať křesťanů, hinduistů nebo jinak definovaných skupin.

Tak to ostatně formuloval i Erdogan, který žádal opatření, která by zabránila „rasismu a islamofobii na Západě“.

V tomto nedorozumění však málem zaniklo ještě jedno papežovo poselství, a to se týkalo osudu blízkovýchodních křesťanů. Ti trpí zejména v Iráku a Sýrii, zemích přímo zasažených válkou s Islámským státem a dalšími extremisty.

Vedle toho však je možné mluvit i o situaci křesťanů v mnohem stabilnějších státech, jako je třeba právě hostitelské Turecko.

Právě Malá Asie byla jednou z kolébek křesťanství, tady se narodil apoštol Pavel a zde ležely první křesťanské obce – to ovšem ještě tato část světa mluvila hlavně řecky.

Dnes v Turecku zbývá jen asi 120 tisíc křesťanů mezi zhruba 80 miliony muslimů. Zatímco před 100 lety bylo podle BBC na území dnešního Turecka asi 20 % křesťanů, nyní jsou to dvě promile – tedy stonásobně menší podíl.

Stalo se tak zejména v důsledku vytlačení nebo vyhnání maloasijských Řeků ve 20. až 60. letech. Ještě známější je osud tamních Arménů, kdysi milionové komunity, z níž dnes v Turecku zbývá pár desítek tisíc lidí.

Křesťané dnes v Turecku nečelí žádným krutým represím jako v některých jiných zemích regionu. Ovšem kvůli státní politice i kvůli části veřejného mínění se snaží být neviditelní a neprovokovat.

Být Turkem dnes v očích mnoha znamená být muslimem a tureckým nacionalistou, který s nedůvěrou hledí na cizince. A to přesto, že Turecko (či Osmanská říše) bylo ještě před stoletím multikulturním územím, které během pár generací ztratilo velkou část svého kulturního odkazu.

Hlasy Turků, kteří volají po záchraně nebo alespoň ocenění této rozmanitosti, nejsou příliš slyšet. Za vlády prezidenta Erdogana se to nezmění a změnit to nemohl ani Papež František se svým úsměvem a vstřícně napřaženou rukou.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.