Benjamin Netanjahu je přesvědčen, že bude nejúspěšnější a uvolní si ruce pro snazší vládnutí, ale ve skutečnosti možná otevřel cestu pro jiné zájemce, a postaral se tak o předčasný konec své vlastní kariéry.

Netanjahuova kalkulace nemusí být mylná, protože je v průzkumech veřejného mínění u největší části obyvatel stále ještě považován za nejlepšího možného premiéra, s velkým náskokem před předsedou levicové Strany práce.

Také podle předvolebních odhadů by mohla být jeho strana Likud nejúspěšnější a získat 21 mandátů.

Je tu však několik „ale“. Jedno se vztahuje k situaci v jeho vlastní straně. Netanjahu má sice ve světě pověst pravičáka, ale uvnitř Likudu už se v podstatě posunul na levé křídlo. Než vůbec zahájí kampaň, bude muset obhájit své vůdcovství ve vnitrostranickém hlasování, které se uskuteční na přelomu roku.

Netanjahu také hodlá nasadit na stranickou kandidátku nestraníky, oblíbené či respektované izraelskou veřejností, jako je ekonom Šlomo Maoz nebo bývalý basketbalista a poté i politik Tal Brody.

Druhá výhrada se vztahuje k situaci v izraelské pravici obecně. Netanjahu čelí nejen tlaku zevnitř, ale i zvenčí. Národně orientované strany, jako Jisrael Bejtejnu a Ha-Bajit ha-jehudi, které v mnoha otázkách stojí napravo od Likudu, jsou řízeny silnými osobnostmi s vlastním elektorátem, který převzali právě Likudu. I do budoucna budou Netanjahua omezovat v jeho pohybu, volby nevolby.

Třetí „ale“ se vztahuje k faktu, že Likud by získal 21 mandátů. Strana práce, kdysi dominantní strana izraelského politického života, nyní dlouhodobě oslabená, by získala o čtyři méně.

Ovšem pokud se Strana práce sjednotí se stranou Ha-Tnua dosavadní ministryně spravedlnosti Cipi Livniové, dosáhla by tato dvojkoalice 23 mandátů – tedy více, než kolik očekává podle současných průzkumů Likud.

Znamenalo by to triumfální návrat levice k moci a pravděpodobně ukončení politické kariéry premiéra Netanjahua. (I když číselné vítězství ve volbách ještě neznamená automaticky vedení vlády, jak ví ze své vlastní zkušenosti sama Livniová.)

O spolupráci Livniové se Stranou práce je už takřka rozhodnuto, i když Livniová jednala ještě se stranou Ješ Atid politického nováčka a dosavadního ministra Jaira Lapida. Ten poukazuje na to, že řada otázek týkajících se postavení náboženství ve státě nebo mírový proces je úzce spojuje.

Čtěte také: Jan Fingerland: Jak se dělá intifáda

Livniová by se ovšem do Knesetu bez silnějšího partnera nedostala a Strana práce je pro ni jistější a schůdnější cestou, navíc jí předseda Jicchak Hercog nabídl, že bude dvojkou nové koalice a na listinu se dostanou i další poslanci Ha-Tnuy.

V každém případě formální či neformální koalice těchto tří levicových a středových stran by mohla být tím, kdo se po volbách bude radovat nejvíce.

Je tu ještě jedno „ale“, které se týká jak pravice, tak i levice, a to skutečnost, že izraelská stranická scéna je značně rozdrobená a žádný z obou bloků nemá šanci získat nadpoloviční část mandátů. Budou se tedy muset dohodnout se dvěma skupinami menších stran.

Jednak s politickou drobotinou, jako jsou levicová Merec nebo arabské strany, jako je Raam-Taal, Balad případně postkomunistická Chadaš.

Neznámou úlohu sehrají arabští voliči, kteří podle toho, jak budou nebo nebudou politicky mobilizovaní, spolurozhodnou o směřování země.

Likud bude hledět zas doprava, na zmíněné pravicové strany vedené Avigdorem Liebermanem a Naftalim Benetem.

Je tu také nová strana bývalého poslance Mošeho Kachlona, který se do parlamentu pravděpodobně dostane i s dalšími deseti spolustraníky.

A to mimo jiné díky stejnému zlozvyku izraelské veřejnosti, jaký známe i od nás, totiž hledání stále nových a nových politických spasitelů, bez ohledu na to, že místo konkrétních řešení zaujmou hlavně dovedně formulovanými hesly.

Pokud se bude někdo radovat s téměř naprostou jistotou, pak to budou ultraortodoxní náboženské strany. Ty totiž v dosavadní pravicové koalici nebyly, snad vůbec poprvé v dějinách Izraele. Nyní se budou moci vrátit na výsluní, protože se bez nich žádný budoucí premiér neobejde.

Jde zejména o Sjednocený judaismus Tóry a stranu Šas. Jak se ukazuje, Netanjahu už zahájil kroky k dohodě přinejmenším se Šasem a přislíbil odstranit daně na základní potraviny, jak by si přáli jeho potenciální političtí partneři. Naopak Sjednocený Judaismus nevyloučil spolupráci s levicí.

Částečně proto, že předseda této strany Moše Gafni má sympatie k levicovému programu v socioekonomických otázkách, ale také proto, že ultraortodoxní svět Netanjahuovi zazlívá, že za jeho vlády byla prosazena opatření, kvůli nimž museli nastoupit vojenskou službu i ultrazbožní mladíci, do té doby chránění systémem výjimek.

Obě náboženské strany budou mít nepochybně své specifické požadavky na jakoukoli stranu, která bude sestavovat příští vládu.

K volbám Izraelci vyrazí za 99 dní. Nad tím, aby vše proběhlo podle zákona, bude bdít soudce Nejvyššího soudu, který je zároveň předsedou Ústředního volebního výboru. Jmenuje se Sálim Džubran a je to arabský křesťan z Haify.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.