Poslanec Evropského parlamentu za SPD Ivan David reagoval na můj článek, nazvaný Jak se bránit proti totálnímu nepříteli člověka, vševládnoucí síle peněz (k přečtení zde) statí, která v Parlamentních listech vyšla pod titulkem Skutečný úmysl zakladatelů EU? Lid překáží, proto musí být obelstěn (k náhledu zde). Je myslím vhodné, abych na Davidovu rozsáhlou kritiku mých idejí ještě odpověděl. Než začnete číst, je třeba jen uvést, že na začátku této diskuse stál rozhovor, který vyšel pod názvem Věříte teoriím spiknutí? Spílají vám proto do hlupáků? Europoslanec David z SPD má konspirace za hotovou věc (k náhledu zde).

Rozhádat, znepřátelit a zchaotizovat

Ivan David se hlavní myšlence, obsažené v mé kritice demokracie, vyhnul, jako by smysl této kritiky ne zcela dobře pochopil. Jistě je naprosto v omylu v tom, že demokracie je pouze metoda a nikoliv cíl. Usvědčuje ho sám význam slova „demokracie“ v řečtině. Smyslem a cílem demokratické metody vládnutí je nepochybně samotná „vláda lidu“, a ne že ne. Protože potom vláda lidu znamená stabilně vládu „bez hlavy“, tj. vládu měnící se hlavy stále nově a nově nasazované a rychle se střídající, bez pevného státnického mínění a jakékoliv stálosti a trvalejší koncepce. Jde o ten nejlepší způsob, jak celou společnost rozhádat, znepřátelit a zchaotizovat a učinit ji tak zcela nefunkční a bezbrannou. Aby společnost prosperovala a byla skutečně organická a živá, musí mít skutečnou hlavu, organicky spojenou s tělem, tj. legitimní a koncepční vedení, které může vůbec něco úplného a dokončeného uskutečnit. Po tisíce let plnila tuto funkci instituce krále s jasným státotvorným úkolem chránit celistvost země a její obyvatele. Za vlastizradu, tj. spolupráci s cizími mocnostmi, které by se chtěly země zmocnit a ovládat ji, byl trest nejvyšší. Podstatou demokracie, která všechny krále s jejich důležitými úkoly vyhnala, je právě pouhý „život těla“ bez inteligence, jak naznačuje chtěná neexistence její hlavy se vším, co z toho vyplývá.

Útok nekultury proti kultuře

Je dále zcela nezpochybnitelné a statisticky i ze zkušenosti prokazatelné, že tento způsob vlády vede společnost dolů, směrem právě k dolní podstatě lidské mentality a úrovně, že lidi nepozvedává a nezušlechťuje, ale právě naopak podporuje a popularizuje vše hloupé, vulgární a povrchní. Stačí srovnat kulturu a umění ještě před sto lety s uměním dnešní doby, chování lidí na veřejnosti, jejich oblečení, veřejné budovy a městské domy, hudbu atd. Naprosto vše svědčí o úpadku a degeneraci, která je právě způsobovaná propagovanou ideou „demokracie“ – „vlády lidu“. Je to bytostný útok nekultury proti kultuře.

Kdo má rád Slovany?

Další podstatnou částí mého tázání či spíše uvažování, na kterou Ivan David neodpověděl, je historické povědomí o – též jasně prokazatelné – tendenci západních států kolonizovat a nenávidět Východ, tj. především nás, Slovany. Historicky je sledovatelný po tisíc let od založení Francké říše a je zapotřebí vnímat, studovat a pochopit, tj. mít poznání, že je to nezměnitelný charakter atlantské civilizace, který se v minulosti projevoval vyvražďováním a zotročováním všech národů, jež se dostaly pod její nadvládu, a že tento trend trvá i v současnosti a trvat bude i nadále. Zde se tedy v našem dnešním tristním postavení závislé a vykradené kolonie nejedná pouze o nějaké chyby pánů Teličků při vyjednávání podmínek při vstupu do EU a o údajné selhání jednotlivých individuí, ale o historicky předvídatelný výsledek tvrdého a nepřátelského, tj. kolonizačního, záměru atlantské civilizace, který tu vždy byl a bude a který si pouze dnes někteří historicky nevzdělaní nebo naivní občané bez státnického a vlasteneckého rozměru neuvědomují. Vysvětlit, proč tomu tak je, by překročilo omezený rozměr tohoto článku.

Jsou přikládány pijavice, jež neléčí

Moje otázky ohledně podstaty demokracie vycházejí právě ze znalosti a pochopení tohoto tisíc let trvajícího trendu, který na základě židovského křesťanství, dnes doplňovaného právě z něj vyrostlé (!) ideje demokracie, usiluje dál o kolonizaci a zbavení naší svébytnosti, což se mu po roce 1989 dokonale podařilo. Ivan David se snaží ve svém článku vytvořil zdání, že v devadesátých letech, když padla železná opona, jistá skupina aktivistů zradila ideály pravé demokracie a zneužila svého mocenského postavení v neprospěch občanů. To je ovšem smutný omyl neprobuzenosti! Kde na světě existuje demokracie, která by byla jiná než ta naše? Kde nevládne korupce, lhaní na veřejnosti a kde v ní politiku řídí osvícený člověk a ne peníze a jimi koupení sluhové? V USA? Ve Francii, v Anglii či někde jinde? Všechny tzv. „demokracie“ jsou ovládány finanční nadnárodní lobby, která se občanům směje do očí, vlastní všechna média a vlivné politické strany – povedené „zástupce lidu“ – a vysává každý stát jako obrovská pijavice, která je stále větší a bohatší. Při příchodu demokracie k nám tedy muselo dojít k homologizaci rozdílných systémů, abychom se navzájem podobali jako vejce vejci, „byli na stejné vlně“, a mohli tak splynout.

Zplozenec lidské matky a mořského netvora

Dříve tedy, než definitivně splyneme s touto atlantskou silou, je potřeba ji historicky studovat a pochopit. Je to síla, která má od počátku vzmachu Evropy své epicentrum právě v Belgii, kde pouze třicet kilometrů od Bruselu stál hrad merovejských králů, jejichž legendární zakladatel Merovech byl – jak už samo jméno naznačuje – zplozenec lidské matky a mořského netvora, kterému podlehla. Tento mýtus vyslovuje – tak jako každý pravý mýtus – hlubokou pravdu. Mentalita Západu není naší mentalitou, ale je mentalitou „vodní“, její Bůh je „Pán vod“ a její vládkyní „Stella maris“, Hvězda mořská“, tj. biblická Panna Maria. Právě proto má útočný a vražednický spolek NATO symbol této podmořské panny jako své logo a právě proto usilují příznivci této síly vod symbolicky triumfovat na Staroměstském náměstí s její sochou! Tato „vodní“ síla, která dodnes určuje myšlení západní Evropy, nemá nikdy dost a vedena biblickou tradicí (právě Merovejci zachránili v 6. stol. židokřesťanského papeže, který tehdy bez vlivu a moci sídlil mimo Řím v italské Ravenně) saje všechny země a bohatství jejích obyvatel, kteří se jí podrobují, a chlácholí je jako „přátele“. Tato atlantská síla napodobuje staré Římany, kterých je ostatně pokračovatelkou, v tom, že nezná pravé lidské přátelství, ale pouze „přátele“ coby ty již sobě podmaněné a „nepřátele“ coby ty, kteří ještě podmaněni nejsou. Je to síla, která stojí od počátku dějin v područí Velké Černé Matky, tj. „svaté hmoty“, a materialismu coby geocentrického a egoistického lačnění po všech pokladech světa a která si jako další cizí „poklad“ pouze přivlastnila a přepracovala z Východu pocházející nauku o věčném duchovním Člověku, kterého zhmotnila, nechala „legendárně“ projít lůnem ženy, aby ho potom zabila a nechala své nevědoucí poddané pít jeho krev „k očistě“, ale vlastně na oslavu této vraždy.

Je bráněna čest prostitutky

Celý svět pokrývají „mentální kry“, tj. prostory historií a podobným světonázorem sjednocených mentalit, tradovaných právě společným jazykem a kulturou. Atlantská mentální kra končí právě na hranici bývalého českého království a nebude proto nikdy moci trvale převládat od Aše dále na Východ. Naše slovanská mentalita a to, v co věříme a pro co žijeme, je zásadně odlišná od toho, čím žije Brusel a „vodní svět“ Západu. Ve „vodním světě“ se rýsuje od pradávna jiné chápání inteligence coby „schopnosti přizpůsobit se svému okolí“, zde je bezohledný egoismus a ziskuchtivost civilizačním programem a prolhaný pragmatismus ideálem diplomatického jednání („please, please, excuse me, thank you“), zde se velebí „cizoložnice Máří Magdaléna“ a brání „čest prostitutky“ a vše ženské coby „božské“. Na druhou stranu se pak nenávidí všechno mužské coby „diktátorské a násilnické“, zde zkrátka jsme na „polokouli Ženy“ – na rozdíl od Východu, kde se ocitáme na „polokouli Muže“, na „pevninské mentální kře“, která se touží spoléhat spíše než na proměnlivé vlny spodních vod a vítr na něco pevnějšího, ale samozřejmě také pomalejšího a těžkopádnějšího.
Velké nedorozumění proto panuje mezi naším a atlantským chápáním především ohledně „humanismu“. Ve „vodní“ koncepci atlantské se člověk chápe jako věčný hříšník, jako svíjející se červ, který uctívá boha hříšníků, a prosí o smilování a „milost“ – tj. aby mu jeho bůh dopřál světského prospěchu a bohatství. „Humanismus“ v našem prostředí však znamená již něco zcela jiného. Je to obrana věčného Člověka v nás a Jeho kvalit, které jsou niterné a metafyzické podstaty – úcta k pravdě, čestnost, mírumilovnost, překonávání egoismu, srdečnost, přátelskost atd. „Vzájemnost v lidskosti“ je proto od Bruselu po Moskvu vyloučená.

Habsburkové, odpusťte?

Tyto koncepce jsou tak rozporuplné, že dnešní čeští demokraté raději vůbec nediskutují na téma „evropské hodnoty“. Ve srovnání s hodnotami ostatních kultur se totiž zřetelně tyto hodnoty vyjevují jako podstatu člověka, rodiny, lidských vztahů a kultury ničící, se zjevným spoléháním se na „spásu z hmoty“, tj. na očekávání stále pokračujícího rozvoje techniky a strojů, který se stává hlavním smyslem a cílem lidské existence na Zemi. Právě z těchto důvodů jsem myslel svůj článek adresovaný Ivanu Davidovi do Bruselu jako takový „dopis Františka Palackého frankfurtskému sněmu“. Účast v organizaci, která prokazatelně usiluje o ovládání naší země a o její kolonizaci, kde naše hlasy jsou a budou v beznadějné menšině, je účast nesmyslná a urážející, která se více než podobá situaci Emila Háchy za 2. republiky. Na „germánském sněmu“ (natož pak na sněmu americkém) nebude náš slovanský hlas nikdy vyslyšen. Pracujme proto spíše na vytvoření mocenského bloku podobnému starému habsburskému mocnářství, které, i když národnostně utlačovatelské, přece jen participovalo na středoevropském pojetí humanismu a odpíralo pojetí atlantskému. Rozvíjejme spolupráci v rámci Visegrádské čtyřky (V4) a rozšiřujme ji o další státy v našem regionu, ujasňujme si priority, které nás spojují a utlumujme to, co nás rozděluje, abychom nalezli „společnou řeč“ a nenechávali se vydírat a exploatovat „vodním“ a agresivním světem atlantským. Odmítání agresivní a vražedné praxe vojenské a snaha o mír a neutralitu budou určitě patřit k prioritám.

Musíme se rozpomenout

Na konec bych chtěl jsem zdůraznit hlavně toto: bez obrany základních vnitřních hodnot člověka není možno trvale udržet žádnou společnost. Velebená emancipace všeho a všech je podobna rakovinným buňkám, které jsou ohrožením každého organismu právě tím, že jen „bují“, protože ztratily vztah k organicitě celku. Dnešní západní a z Ameriky vzešlé pojetí demokracie není nic jiného, než právě tato rakovina – chce také stále jen růst a žít jen sama pro sebe a pro své potřeby bez ohledu na vše ostatní. Ze studia starých kultur a civilizací jsem pochopil, že právě kult věčného duchovního Člověka v nás byl samou podstatou tzv. „duchovnosti“ a náboženství našich předků. Jestliže chceme přežít, musíme se k této tisícileté tradici vrátit – musíme se na ni „rozpomenout“. Pouze skrze tohoto duchovního Člověka a Jeho obránce zde na Zemi dostane společnost opět svou organicitu, svou páteř a stabilitu, bez které nemůže trvale existovat.

Bránit se před opičáky

Ohledně vnitřní organizace státu by bylo zapotřebí organizovat vlasteneckou sílu pevného a stabilního středu, jakousi „stranu domácí tradice“, která by suplovala bývalou roli krále a střežila svébytnost a samostatnost země a její kultury před opičáckou činností všech „internacionálů a kosmopolitů“, kteří si ve své neprobuzenosti neuvědomují důležitost politické samostatnosti, a nechápou, že žít jako sluha cizích zájmů znamená vést život nedůstojný člověka.

Názor proti názoru (citace z posledního Davidova článku a můj komentář)

Ivan David: Jan Kozák postuluje, že vláda byla a bude vždy určena silou peněz. „Proto prý „plutokracie“ v antickém smyslu znamenala vládu Pluta, tj. „boháče“, kterým byl Hádés, podsvětní bůh smrti.“ Toto zobecnění pokládám za nepřesné, neboť vždy vládla a bude vládnout „síla“. Ta vůbec nemusí být reprezentována „penězi“. Síla může být reprezentována i něčím jiným, například přitažlivými idejemi, dobrou organizací, počtem přívrženců, jejich odhodláním, pocitem ohrožení, touhou po dominanci… ale třeba také bídou – absencí peněz spojenou s touhou po větším bohatství.

Jan Kozák: Idejemi nemyslím světské „přitažlivé ideje“, například, že chleba bude zadarmo, ale paprsky poznání pravdy. Ty jako „síla“ evidentně v demokracii, která je vzpourou proti vší vybranosti a ušlechtilosti, prohrávají v boji se silou peněz a egoistického materialismu.

Ivan David: Pavla Novotného (toho z Řeporyj a ODS) pokládá Jan Kozák za výsledek mylné představy o rovnosti. Nesouhlasím. Lidé jsou si nerovni mírou nadání různými vlastnostmi, ale za sebe lidem přiznávám, a trvám na tom, že jsou si rovni svými svobodami až na hranici stejných svobod jiných osob.

Jan Kozák: Argument jakoby z příručky o geometrii, který připomíná americkou Deklaraci lidských práv! Tak to přece vůbec není! Právo a svoboda bytosti musí vyplývat nikoliv strojovitě technicky apriori jako normalizační danost, ale ze života samého – tj. v tradici jakých úkolů a cílů se dotyčný jedinec pohybuje. Jestliže je ve společenství těch, kteří svým jednáním a způsoby pracují a brání Člověka tím, že realizují svým životem Jeho kvality, měl by mít více „svobody a práv“ než ten, který tohoto úkolu není schopen, či dokonce si vybere cestu podvodu a zločinu. Typickým příkladem nesmyslnosti těchto předem vyměřených „nezadatelných práv a svobod“ je například právo vrahů a dementních bytostí „volit své zastupitele“, které je stejně nesmyslné jako právo hrát v symfonickém orchestru, i když nemám hudební sluch.

Ivan David: Příklady o nepoužitelnosti demokracie uvedené Janem Kozákem nepokládám za vhodně zvolené. Nikdo se přece nepokouší demokraticky ušít boty.

Jan Kozák: Bylo myšleno jako srozumitelné podobenství o důležitosti jednotného vedení každé činnosti, nikoliv jako realita!

Ivan David: Charakterizovat demokracii jako „vzpouru davů“, „vzpouru všeho spodního“, jak tak činí Jan Kozák, je chybné, neboť z tohoto výroku lze dovodit, že nositelé moci jsou jedinci ušlechtilí a cnostní. Slovo občan má stále ještě pozitivní konotaci, „dav“ negativní. Mluvme raději o vzpouře občanů bez apriorního pohrdání, ač jsou mezi nimi jistě i darebáci a hlupáci.

Jan Kozák: Ušlechtilé je vždy to nahoře, nízké to dole, převrácenci potom to mají vždy naopak. Potřebnými „nositeli moci“ proto mám na mysli všechny ty, kteří mají v sobě žijícího vnitřního Člověka, tj. duši, a chtějí Jeho hodnoty ve společnosti hájit. To znamená, že chápou důležitost ideje organicity, podílejí se na ní a mají radost nikoliv pouze ze svého prospěchu, ale také z prospěchu „obecného dobrého“. Spodinový člověk – ať chudý či bohatý – tento rozměr vůbec nechápe a stará se pouze jako na trhu o svá „nezadatelná práva“, i kdyby to mělo znamenat katastrofu. Názorným příkladem tohoto omylného „demokratického“ směřování je tzv. inkluze ve školství, která ve svém důsledku znamená likvidaci vzdělávacího procesu.

Ivan David: Podle Jana Kozáka se musejí bojovníci za demokracii smířit s tím, že budou nenáviděni, protože v demokracii „je nenáviděna jakákoliv autorita či předák, který by společnost stabilizoval a bránil, protože přece podle demokratického klišé „vede k návratu totality“. To je zjevná nepravda, naopak, předáci, kteří jsou pokládáni za dobré, jsou oblíbeni, někdy až uctíváni. Lidé se i v demokracii potřebují o někoho opřít. Na rozdíl od nedemokracií všeho druhu si své předáky mohou vybrat a za jejich výběr nesou spoluzodpovědnost. Reklama a peníze dokáží velmi mnoho, ale zjevně „koupená“ média ztrácejí autoritu a vliv na rozhodování.

Jan Kozák: Opět odpověď jako z demokratické učebnice, která je v rozporu se skutečným životem. V demokracii si vybere většina vždy toho, kdo bude nejvíce na veřejnosti horovat pro „ideály demokracie“, tj. pro co největší myslitelnou svobodu, pro zrušení všech „totalitních a diktátorských“ překážek a hranic, pro volný a nekontrolovaný tok všeho. Jakýkoliv politik, který bude chtít tuto absolutní liberalistickou ideu svobody omezovat, protože vidí, že je zkázonosná (demonstrovatelné pro jasné pochopení např. na nezdařených pokusech omezovat alkoholismus, drogovou závislost, pornografii, vliv politických neziskovek placených ze zahraničí, imigraci nezvaných za účelem sociálních dávek atd.), a bude chtít lidi kontrolovat a omezovat a nutit je ke střízlivosti a zodpovědnosti za své činy, vždycky ve volbách prohraje, protože „ohrožuje demokracii“. Ostatně je to v současnosti demonstrováno i na neúspěchu vlasteneckých stran, které chtějí bránit své obyvatele před migrační vlnou a nadvládou finanční lobby. Jakmile hrozí, že by taková strana vyhrála volby (Le Penová, Salvini atd.), okamžitě se tzv. „pravice“ a „levice“ spojí, přestanou hrát svojí komedii vzájemného nepřátelství a začnou společně bránit „demokracii“ proti všem těm, kteří chtějí něco zakazovat, tj. začnou bránit právě vládu „neomezených hranic“, a proto i nadnárodní finanční lobby, která si nepřeje ani hranice, ani národy.

Ivan David: Podle Jana Kozáka demokrati vědí, že je peníze vždy porazí, a přesto stále běhají jako veverky v bubnu. Podle mě pracují demokrati pro dobu, kdy se zkorumpovaná společnost zhroutí a demokracie se bude moci zase uplatnit.

Jan Kozák: Právě tento idealismus Ivana Davida kritizuji coby kvůli podstatě demokracie neuskutečnitelný a přirovnávám ho k bývalým snům o komunismu. Ve společnosti, kde vládne materialismus a peníze stojí v hodnotovém žebříčku výš než mravní hodnoty člověka, je bláhové čekat na „dobu, kdy se zkorumpovaná společnost zhroutí“. Je naopak třeba pochopit, že idea demokracie je omyl, a začít pracovat na proměně myšlení dnešního člověka. K tomu viz například citaci z Manuova zákoníku: „Kdyby nebylo krále, opékali by si boháči chudé lidi jako ryby na klacku.“

Ivan David: Podle Jana Kozáka se v demokratických volbách stírá rozdíl „mezi těmi, kteří něco vědí…. a těmi, kteří to nevědí (díky chabé inteligenci a zcela bez poznání)“. Ani to není pravda. Lidé nejsou jen buď zcela chytří, nebo úplně hloupí. K rozpoznání, co je prospěšné, není potřebná genialita.

Jan Kozák: „Těmi, kteří něco vědí“, jsou myšleni probuzení lidé, kteří brání hodnoty Člověka, nikoliv ti, kteří vědí, že pan XY je podvodník a zloděj.

Ivan David: „Aby demokracie mohla fungovat, musel by v každém voliči přebývat malý král, který by měl starost o prospěch celé země – předpoklad ovšem zcela nereálný.“ Tato úvaha je krásným příkladem, že z chybných premis nelze dovodit správný závěr. Myslím, že si ještě dobře pamatujeme devadesátá léta, kdy „hamouni bez svědomí a páteře“, byť často s „inteligencí“, vykradli a pomohli vykrást tuto zemi. Říkali tomu „demokracie“, ale ve skutečnosti se dopustili megapodvodů, protože zneužili svého postavení. Patřili, a tím spíše dnes patří právě k horním příčkám společenské hierarchie, nešlo o nějakou společenskou spodinu. Jejich voliči ve své naivitě měli starost o prospěch celé země (a jistě také svůj), zatímco „elita“ myslela na sebe a opakovala dokola, že když se budou mít dobře oni, pomůže to všem.

Jan Kozák: Tento názor je rozveden a komentován v mém článku výše.

Ivan David: I další teze Jana Kozáka je podle mého soudu chybná: „Jakýkoliv řád vytvořený na základě poznání totiž vytváří a brání hranice všech hodnot, které je nutno bránit, aby nedošlo k potopě.“ Jak je to ve skutečnosti, popsal svým veršem stále nedoceněný básník Karel Kryl: „A intelekt, když bez duše, tak podoben je ropuše či slepci s mečem v tanci.“ Poznání navazující na předpoklad, že jim to projde, překročilo hranice všech hodnot.

Jan Kozák: „Poznáním“ jsem nemyslel světskou chytrost, ale právě „intelekt s duší“, tj. právě pochopení nutnosti bránit hranice a kvality věčnějsoucího Člověka.

Ivan David: Že je mně a mně podobným předurčeno padnout v „donkichotském boji“? Možná. Ale pokládám to za lepší než se někomu posmívat z hlubokého křesla staré knihovny.

Jan Kozák: Rozhodně své námitky nemyslím osobně, nikomu se neposmívám a jsem rád, že je Ivan David v Evropském parlamentu (sám jsem ho volil). Diskuse myšlenek je výměna názorů, která je nadřazena životu těla a osoby. Je dobré se vzdělávat, protože je tak možné získávat samostatné poznání o podstatě světa a jeho sil, a tím i o tom, za co má člověk bojovat a za co ne. Již Buddha říkal (Ašvaghóša: Buddhův život, str. 128, Bibliotheca gnostica, Praha 2005): „Vždyť který moudrý muž by se řídil neprozkoumanou myšlenkou někoho jiného, aby byl podoben slepci, kterého slepec vede do temnoty.“

Ivan David: Jan Kozák si klade otázku, zda nejsou „dnešní „sluníčkáři“ a „pravdoláskaři“ nikoli úchylným a kriminálním, ale pravým chtěným a přirozeným plodem tohoto nasměrování (samotnou pravou podstatou „evropských hodnot“, tj. „obranou ideologie židokřesťanství a biblického boha hříšníků“…). Pro mne jsou „sluníčkáři a pravdoláskaři“ jen lidé propadlí scestné ideologii. Že je scestná, o tom jsme přesvědčeni my ostatní. Tyto typy tvoří v Evropském parlamentu víc než 50 %. To oni dnes rozhodují o budoucnosti. Vedle nich vidím nějakých 20 až 30 % lidí, kteří mají nadání postavit se vždy na vítězící stranu. Ano, to se v krátké době několika let nedá vyhrát. Oni se musejí „historicky znemožnit“. Já jim budu pomáhat, aby se před občany znemožnili dřív, než způsobí nevratné škody.

Jan Kozák: „Sluníčkáři a pravdoláskaři“ nejsou vůbec produktem naší doby, ale právě produktem scestné ideologie židokřesťanství. Kdokoliv chce smýt své viny krvavou obětí a šířit „lásku“ agresivními a vražednými útoky, je již po tisíce let převráceneckým „pravdoláskařem“!

Ivan David: Na rozdíl od Jana Kozáka bych nevsadil ani pětník na jeho hypotetickou ušlechtilou elitu. Nevidím překážku ve „starých krámech židokřesťanství a biblické tradice“. Ty opravdu nestojí v cestě, ani nejsou ukazatelem další cesty, jak myslí jiní. Jak Kozák radí „načerpat nové síly skrze pravdu“ za dveřmi těch starých krámů. Doporučuje knihy edice Bibliotheca gnostica. Obávám se, že boj se neodehrává v knihovně. Spoléhám na postupující zkušenost občanů. Postupuje na můj vkus příliš pomalu. Postupuje možná mnohem pomaleji než destrukce společnosti, ale demokracie sotva dává jinou možnost. Žádná duchovní elita vyzbrojená „poznáním“ sama reálné společenské procesy nezvrátí.

Jan Kozák: Jestliže nebudeme věřit a usilovat o nadvládu ušlechtilosti, tak k ní zcela jistě nedojde. Jakýkoliv skutečný boj zde na světě je bojem protichůdných a věčných idejí, těla válečníků jsou na rozdíl od idejí samých pomíjivá. Ideový boj (k nalezení a k pochopení „ve starých knihovnách“) je proto vždy primární a nejdůležitější, a ten, kdo v tomto boji zvítězí tím, že pochopí pravdu a dokáže ji sdělit ostatním, získá pod svou moc celou zemi. Člověka a celou společnost musí řídit Světlo poznání, tj. poznaná pravda, kterou musíme být ochotni si připustit, a nikoliv pravdu si nepřipouštět a pouze jako slepec odmítající to Světlo „získávat zkušenosti“. Výsledkem těchto zkušeností je totiž právě to Světlo poznání, které tu bylo k dispozici „ve starých knihovnách“ od počátku.

Autor, Mgr. Jan Kozák, je český religionista a překladatel ze sanskrtu. V tomto článku použité pojmy ozřejmuje jak ve své knize Kořeny indoevropské duchovní tradice, tak v ostatních titulech vlastního nakladatelství Bibliotheca gnostica.