Prezident Kennedy vytvořil Ex Comm - Executive Committee of the National Security Council, složený z členů Národního výboru pro bezpečnost a – naštěstí – z některých přidružených osob, mezi nimiž se ocitnul také náš člověk Llewellyn E. Thompson Jr., zvaný obecně „Tommy Thompson“. Podnětem ke vzniku Ex Commu se ovšem stal průzkumný let stroje U2 14. října 1962 v 7 hodin 31 minut místního času 21 000 metrů nad městečkem San Cristobal na Kubě, s pilotem R. S. Heyserem… a konkrétně fotografické aktivity tohoto vojáka. O den později bylo po vyhodnocení snímků jasné – rakety, schopné nést nukleární hlavice, jsou tam.
JFK vše věděl od 15. možná 16. října, ale těžko říci, jestli mu vytýkat, že vyrazil na volební turné k podpoře demokratických kandidátů, přičemž nechal armádu a členy Ex Commu vyhodnotit situaci. Jako první varianta se nabízel letecký útok na odpalovací stanoviště, velitel USAF však nebyl schopen zaručit zničení veškeré – kdoví kde ještě ukryté – sovětské výzbroje. Chudák Robert McNamara, jenž se jako jediný z amerických účastníků říjnových událostí dožije nejen konce Studené války, ale rovněž mezinárodní konference o Karibské krizi k jejímu 30. výročí v Havaně za účasti Fidela Castra a jiných činovníků, prožil dodatečně životní šok: Castro totiž v onom roce 1992 sdělil, že v daném okamžiku se na kubánském území nacházelo 162 jaderných hlavic a z toho 90 taktických, tedy podléhajících pouze rozhodnutí místních velitelů Sovětské armády. A Castro byl, sám za sebe, odhodlán je proti Americe použít! Také se velmi zlobil, když mu pak tyto smrtící zbraně Chruščov zase odvezl do Ruska…

V pondělí 22. října 1962 pronesl John Fitzgerald Kennedy televizní řeč, v níž vyhlásil námořní blokádu Kuby od 24. téhož měsíce. Říkal jí ovšem eufemisticky „karanténa“, aby nemusel používat vojensky přesně definovaný termín „námořní blokáda“, který by podle mezinárodního práva bylo nutné spojit s vyhlášením války. Zároveň JFK nařídil zmiňovaný DEFCON 3. Zatím Chruščov jmenoval ze sovětské strany velitelem třetí světové války generála Issu Alexandroviče Plijeva, jenž se coby známý kozácký jezdecký velitel v roce 1945 proháněl po Slovensku, Moravě a Čechách v sedle oře s tasenou šavlí. Nyní bude šéfem Kubánského uskupení vojsk (už ne „kubáňského“) o síle asi 42 000 vojáků a začne vystupovat pod krycím jménem „Pavlov“. Issa Alexandrovič se proslaví dvěma samostatnými rozhodnutími: Za prvé nechá „sestykovat“ několik nukleárních hlavic s nosiči, aby se v případě útoku ušetřil čas, čímž je ovšem uvede do okamžitého bojově použitelného stavu. Za druhé schválí zničení dalšího letadla U2 nad Kubou a zajistí tak Východu v tomto oboru jaksi „třetí zářez“ (po Powersovi a sestřelu v Číně) ke dni 27. 10. 1962 v 10 h. 20 min. místního času. Pročež kvůli roztržení ochranného obleku zahyne pilot Rudolph Anderson a stane se tak de facto jedinou obětí bojových operací této třetí světové války, která nakonec naštěstí, ale jen o maličký fous, nenastala!

Takže si to shrňme: V sobotu 27. října 1962 v 15 hodin 46 minut místního času na Johnstonově atolu v Pacifiku shazují z letadla bombu „Calamity“ o síle 800 kilotun TNT. Vědci byli údajně velmi spokojeni s výsledky, všechny přístroje pracovaly excelentně. Ostatní američtí letci drží DEFCON 2, v klidu zůstávají pouze kolegové na příštím (snad už za několik minut!) evropském atomovém válčišti, kterým zřejmě pořád nikdo nepřikázal ani DEFCON 3 (opravdu?!). A hoši na Cape Canaveral odpálili jen o den dříve odpoledne v 17:05 GMT mocnou raketu Titan, schopnou také velice pěkně distribuovat termonukleární smrt v rozsahu celé planety. Major Anderson to má za sebou v 10:20 havanského času 27. 10., zatímco osazenstvo sovětské základny Kapustin Jar (Projekt K) si vyhodnocuje výsledky testu z 22. října a chystá další podobný odpal na zítřek, 28. 10. 1962. Bude to jinak celkem klidný den…

Včera nastala ještě jedna stresová situace. „Karanténa“ sice funguje, jenomže nikdo nemyslel na skutečnost, že hluboko pod vodou se ke Kubě řítí sovětské ponorky, mezi nimi též stroj číslo B-59. Hluboké zanoření rovná se žádný kontakt s velitelstvím, rádiový signál přece do oceánu nepronikne. Podvodní čluny nesou torpéda, část z nich s jadernými hlavicemi. Jakmile se neidentifikované stíny objeví na radaru, americké torpédoborce reagují standardním – logickým – způsobem, nacvičeným už z druhé světové války. Použijí hlubinné nálože. Bojové napadení ponorky – zase logicky – sovětskému kapitánovi dává právo i povinnost nasadit ke své obraně torpéda. Začala-li jaderná válka (a na palubě týdny zanořené lodi nemáte, jak to ověřit), je nutné použít atomové prostředky a americké lodě účinně zničit. Kapitán Valentin Grigorjevič Savickij vydá patřičné rozkazy, pak ale následuje rychlá diskuse s důstojníky. Vasilij Alexandrovič Archipov již jednu jadernou katastrofu prožil – byl ozářen během odstraňování havárie reaktoru ponorky K-19. Přemluví ostatní k vynoření, identifikaci, a pak navázání kontaktu s velením v Moskvě. Američané jsou také řádně vyplašeni, všechny jejich přítomné lodě nyní signalizují, že dále nemají žádné nepřátelské úmysly a nabízejí pomoc pro případ technických potíží.

Dopoledne 27. října, v sobotu, se ovšem schází, tentokrát včetně prezidenta, Ex Comm. Jeho členové civí na dvě různé depeše z Moskvy, od Nikity Sergejeviče Chruščova. Jedna, z pátečního večera, má smířlivý tón, druhá, o něco pozdější, je tvrdá a výhrůžná. Jediným očitým svědkem po letech zůstával McNamara. Podle něj vystoupil generál Curtis LeMay coby příznivec útoku: „Let's go in, let's totally destroy Cuba.“ USA mobilizovaly 180 tisíc vojáků, naplánováno je 1080 vzletů letadel jen pro první den války. Pokud McNamara a někteří další podpořili LeMayův názor, později se s tím nepochlubili.

Po Archipovovi nyní přichází hvězdná minuta Tommyho Thompsona. Osloví JFK s tím, že je třeba ignorovat tvrdou depeši a odpovědět pouze na „měkký“ Chruščovův list. Ten vyjadřuje skutečný názor sovětského vůdce, zatímco druhý dopis psal jistě pod přímým tlakem „jestřábů“. Prezident to odmítá, jenže Thompson pokračuje s argumentací: Zná Nikitu velmi dobře, pracoval na americkém vyslanectví v Moskvě od roku 1941 a často se stýkal s ním i s jeho ženou. Do Sovětského svazu se pak vrátil coby ambasador v roce 1957 a v kontaktech pokračoval (1957 až 1962, znovu pak ještě v letech 1967-69). Chruščov nechce zničit svět, dostali jsme se všichni příliš daleko, teď je za každou cenu nutné, aby obě strany mohly beze ztráty tváře ustoupit a dohodnout se. NSCh musí vypadat, že svým dobrodružstvím na Kubě dosáhl cíle a ochránil Castrův režim před jakoukoli příští americkou invazí. Jinak bude jeho postavení výrazně oslabeno, respektive sovětské vedení snad může považovat za nutné obnovit svou mocenskou věrohodnost válkou, která však zřejmě zahubí lidstvo: „Odpovězme na první dopis!“

A tak se i stalo. Atomová válka nezačala. Žijeme. Castrova diktátorská rodinka má od té doby své jisté, USA je nesmí odstavit od moci tak či tak. Raul si to užívá ještě v roce 2016, kdy diplomatickým políčkem NEUVÍTÁ osobně na havanském letišti Obamu, čímž se mu vysmívá před tváří celého světa. Barack byl opět poněkud lehkomyslný, a také zřejmě neznalý dávné historie vztahů SSSR–Jugoslávie, takže si neposlal předem žádný chruščovovsky přesný itinerář, včetně všech myslitelných podmínek či parametrů. Kuba po celá desetiletí chudne, stává se skanzenem komunismu a všem je to celkem jedno. JFK bude brzy zastřelen (cca za rok, dne 22. 11. 1963), zato Nikita Chruščov sesazen, i když kupodivu, v rozporu s ruskými tradicemi, nezastřelen (po 2 letech od Krize 14. října 1964, zemře až 11. září 1971 – ano, na pomníku má datum „nine eleven“!). Robert McNamara se dožije 6. 7. 2009, zatímco generál Curtis LeMay byl pohřben s vojenskými poctami po 1. 10. roku 1990, kdy přirozenou cestou dokonal svou pozemskou pouť. V životopisech Vasilije Alexandroviče Archipova se objevuje závěrečné datum 19. srpna 1998, ozáření mu tedy zřejmě život zas až tolik nezkrátilo, měl štěstí.

And last but not least Llewellyn E. „Tommy“ Thompson, R. I. P., February 6, 1972. Všichni tihleti pánové – a my ostatní pochopitelně s nimi – mohli jsme mít společné datum smrti 27. 10. 1962, v den, kdy mohla vypuknout, ale naštěstí nevypukla, třetí světová válka. Válka, jež by byla raketojaderná, jak nás učili ve škole. Také nás učili každé jaro oslavovat osvobození Rudou armádou na konci předchozí, 2. světové války. Generál Issa Alexandrovič Plijev, pozdější velitel vojsk na Kubě, podle nedoložených pověstí v r. 1945 toužil projet berlínskou Braniborskou bránou na arabském plnokrevníkovi. Takového koně skutečně měl k dispozici, bylť generálem, oblíbencem maršála Malinovského, osvoboditele Brna z dubna 1945 a pozdějšího autora plánu na rozmístění sovětských jaderných raket na Kubě. V Brně prý, údajně, dle nedoložených pověstí a literárních zdrojů, ustájil svého Araba, jakož i některé jeho koňské (sou-)druhy přímo v luxusu elegantní moderní vilové části osvobozeného města ve „stáji“, nazývané „Vila Tugendhat“. Ovšem – je to jenom pověst.

Ale tohle povídání mělo být hlavně o logice a ne o absurditách. Logicky, krok za krokem, dostali se Nikita Chruščov a John Kennedy na sám kraj katastrofy. Skoro nikdo z účastníků těchto, pro celé lidstvo velmi nebezpečných, dějů počátku 60. let 20. století se vlastně neprojevoval nesmyslně. Logika, rozum, racionalita – kam že nás vedou? Close to the edge!

Nelogicky – zároveň i „nestupidně“ – se zachovali dva muži, Archipov a Thompson. Protentokrát tahleta míra iracionality stačila. Jenomže… vnucuje se jako refrén, co jsme uvedli na začátku: „Vlastně se to pořád může stát.“ Rusové drží zásobu 7,5 tisíce náloží, o něco menší počet spravují Američané. Independent odhaduje celkový počet bojových nukleárních hlavic ve světě na 15 850 kusů. Náš pocit relativního jaderného bezpečí po skončení Studené války je zcela iluzorní. Včera, dnes i zítra. Nejsme bezmocní, jen musíme hlídat lidi, kteří drží moc. Vlastně se to pořád může stát. Stačí, když kdekoli ve světě proti sobě znovu stanou svéhlaví, ambiciózní, ale současně vlastně docela logicky jednající lidé, byť možná maličko zakomplexovaní. Jednoho takového známe, Vladimíra Putina. A kamarád z druhé strany do partičky atomových karet – pardon, chtěl jsem říci „raket“ – Donald Trump? Případně jiný populista, kdosi, kdo dokáže ještě lépe pracovat s médii, jimž na nějakém občanském postoji nezáleží, „vše vyostříme a budeme mít o čem vysílat“? Pracovníci sdělovacích prostředků nejsou nezúčastněnou třetí stranou, především si musí být neustále vědomi své demokratické role a obrovského, rostoucího vlivu, jímž disponují ve světě, kde pomluva a fáma přežívají déle, než pravda.

Navíc, ve světě neohraničené internetové komunikace, se vlastně jistým druhem „žurnalisty“ stává každý, kdo publikuje texty a názory; dokonce i účastníci diskusí a facebookových skupin… Epochální změna oproti minulosti, jež by ovšem měla být provázena rovněž přiměřeným nárůstem vědomí vlastní spoluodpovědnosti za „veřejný prostor“! Politickospolečenské konsekvence informační revoluce nejsou virtuální, ale reálné, hmatatelné a, logicky, též potenciálně nebezpečné! Původní platonovská „agora“ – dřív náměstí nebo jiný centrální prostor starořecké obce čili „polis“ – je teď globalizovaná. A už Platon či Sokrates věděli, že lidská komunita bude prosperovat, pokud ji budou řídit svobodní občané, vhodní pro tu roli tím, že jsou schopni nést a rozumně i čestně vykonávat politickou (od „polis“) zodpovědnost (a v demokracii byli vybráni pro tuto roli pochopitelně ostatními svobodnými a odpovědnými občany)!

Dnes největší díl odpovědnosti neseme my všichni, kteří žijeme v zemích, kde volební demokracie umožňuje vybírat naše politické reprezentanty. Přitom – logicky(!) – nesmíme přehlížet osudy obyvatel těch částí politické mapy světa, kde toto nyní nelze, anebo jen předstíraně. Není pravda, že malý volič nic neovlivní. Přinejmenším může eliminovat ty, kteří dočasně svěřovanou demokratickou moc chápou jakožto svůj majetek, pašalík. A není pravda, že se to na nich předem nedá poznat. Myslete a dívejte se!

Patologicky sebestředné osobnosti, vnímající svět výhradně ze své pozice a fascinované mocí, zde bývaly vždycky. Vyskytovaly se i na antických agorách. Říkali jim „naši obecní blázni“. Kult jednoho takového, žel, řádně mediálně přiživovaný, uchvátil ve 30. letech 20. věku i otce budoucího amerického prezidenta, Josepha Kennedyho, velvyslance USA ve Velké Británii. Atmosféra, která ovládla vyspělé demokratické státy Západu, zabránila tehdy malému a prý nevýznamnému státu, Československu, aby chránil svůj svobodný politický systém. Kdyby jeho představitelé vzdorovali, mohli být prohlášeni za příčinu a původce krvavého evropského konfliktu a byla by na ně takto přehozena odpovědnost za činy totalitního agresora… Toto je naše, česká, hluboká a trpká dějinná zkušenost, pamatujme si ji.

Nemusí jít hned o otázky války a míru. Též ztráta, anebo zbytečné omezení, svobody je hrozbou, jež by přece také výrazně snížila kvalitu našich životů. Ostatně Charta 77 kdysi precizně formulovala: „Potlačování politické svobody je ve skutečnosti formou vnitřní války, vedené vládnoucí mocí proti vlastním občanům. Není míru bez svobody.“

Zvítězí jednou znovu – ovšemže logicky, krok za krokem, však všichni všechno děláme dobře – kolektivní stupidita? Nebo Thompsonové a Archipovové, lidé schopní v pravou chvíli zakřičet: „Ale tohle je přece všechno hrozná blbost, brzděte!“

Kdo by asi tehdy v 60. letech raketojadernou válku přežil? Obávám se, že existovalo jediné místo na zeměkouli, zůstávající v bezpečí před zásahem nepřátelské pumy. Kde? – Inu, je to logické. Zdá se, že na první pohled absurdní chování armádních odborníků a vědců na atolu Johnston se náhle dostává do jiné roviny racionality. Ano, nejbezpečnějším místem na světě musí být atomová střelnice, nad níž se zrovínka rozkládá a šíří obrovitý atomový hřib z pokusného, kontrolovaného výbuchu. Na takovou lokalitu stoprocentně žádný nepřítel nebude svými bombami a raketami plýtvat. Takže oním nejlepším úkrytem k přežití Karibské krize října 1962, a následné – až příliš možné a reálné – světové války, byl vzdálený zkušební polygon Johnstonovy ostrovy v Tichém oceáně! A přesně tam si tehdy řekli: „Good luck, boys, svět se zbláznil, ale my dělejme svou práci, business as usual, jako by se nechumelilo…“ Protentokrát jim to vyšlo. Nám ostatním taky. Za přeživší vás zdraví Jan Opravil, Czechoslovakia, totiž Czech Republic. To je taková menší země v Číně. Potenciální nukleární cíl.

Pozor! Pokud by vám snad na základě našeho vyprávění vycházel dojem z Nikity anebo dokonce Issy přece snad poněkud pozitivně, potom vězte, že ve dnech, než se společně s Fidelem naplno pustili do škádlení Johna, věnovali se jako správní komunisté-bolševici své obvyklé krvavé robotě, tentokrát v Novočerkassku. Konec legrace. Po zdražení masa současně se snížením platů tam na počátku června 1962 vstoupilo do stávky 5000 dělníků. Když pak rozhořčený dav vzal útokem sídlo místních úřadů, na Plijevův a Chruščovův rozkaz zahájili vojáci nemířenou střelbu. Zabili 24 lidí a 87 zranili. Sedm vůdců vzpoury bylo popraveno a 105 lidí odsouzeno k dlouholetým trestům vězení. – Taková nemilá lapálie, soudruzi, která coby malé zdržení vstoupila do cesty velkolepé Operaci Anadyr…