Mnozí německojazyční Brňáci volili raději útěk do Říše. Za všechny pan Ferdinand Hrach, rakouský Němec původem z Vídně, dlouholetý profesor na Německé vysoké škole technické v Brně, architekt, autor tak významných staveb, jako je Zemský dům 2, impozantní citadela z roku 1907 na Žerotínově náměstí 3-5, anebo dnešní Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity Joštova 10, tehdy ovšem nová budova Německé techniky. A ještě jednou univerzita, tentokrát Lékařská fakulta na Komenského náměstí 2. Zde je Hrach autorem adaptace původní stavby Ignaze Latzela a projektu čtvrtého křídla areálu se samostatně stojícím Chemickým institutem směrovaným do dnešní Údolní ulice. Neméně povedená je pak na jiném prestižním místě se tyčící Hrachova Umělecká škola, dříve Vyšší obchodní škola (Höhere Handelsschule), Husova ulice číslo 10. No a ještě řada vil a jiných budov.

Hrachovská architektura je městotvorná, dominantní, kvalitní. Rovněž ovšem nacionalisticky ovlivněná, když na fasádu Zemského domu umisťuje maskarony jakýchsi – zřejmě germánských – bůžků nebo mytických postav, dnes už nikdo netuší jakých. Trošku partyzánština, neboť úřady tehdy velmi politicky samostatných zemských orgánů bývaly v zájmu klidu rakouského impéria povinny dodržovat národnostní neutralitu a sloužit potřebám všech zemských národů či kulturně-jazykových skupin. Na druhé straně do podmínek výběrových řízení a architektonických soutěží (Konkurrenzen) bylo tehdy zákonně povoleno dávat požadavky třeba na nacionální profil řešitele a tak podobně. Což se vy- a zne- užívalo, třeba pro stavbu Velkého divadla v Plzni česká radnice žádala, aby nebyly nabízeny návrhy příliš podobné „obvyklému vídeňskému stylu divadelních budov“, čímž vyřídila dominantního superdodavatele Fellner&Helmer a nechala si pěknou fellnerhelmerovskou budovu navrhnout od Čecha Antonína Balšánka, autora Obecního domu v Praze.

Ferdinand Hrach se stal v Brně docentem, profesorem, děkanem i rektorem, také zde získal titul doktora technických věd. Byl – a toto opravdu všechno stihnul – například: Členem Svobodné německé akademie urbanismu, prvním viceprezidentem Mährischer Gewerbeverein (Moravského průmyslového spolku), prezidentem Sdružení podnikatelů ve stavebnictví a prezidentem německého Spolku stavitelů na Moravě a ve Slezsku, mezi léty 1893 až 1918 konzervátorem Centrální komise pro zkoumání a uchování uměleckých a historických památek – tedy jakýmsi vrchním památkářem Moravy. Před tím vykonával funkci uměleckého znalce Výboru stavebních a urbanistických úprav při Městské radě a seděl v řadě urbanistických regulačních komisí. Ostře protestoval proti zboření Královské kaple na Dominikánském náměstí a podařilo se mu dosáhnout alespoň uchování jejích prvků pro příští – hypotetickou – znovuvýstavbu, jež se ovšem nekonala dodneška. Působil coby konzultant a znalec Zemského soudu a Zemské rady v Brně. Podílel se na založení brněnské odbočky Spolku úřednických čtvrtí; tak zvaná „německá úřednická čtvrť“ kolem ulice Údolní tím pádem rovněž nese jeho otisky, navrhoval zde některé vily.

Členství ve spolcích měl Herr Hrach rád, také je rád zakládal, třeba Německý spolek inženýrů, kde řídil i tiskový věstník. A rovněž – nezapomeňme – byl členem nacionálního „Bund deutscher Technik“, Moravského muzejního spolku, kurátorem a korespondentem Moravského zemského muzea v Brně, po r. 1923 máme doloženo jeho členství v kuratoriu Uměleckoprůmyslového muzea. Ještě se stihl oženit a mít dceru. Jenomže rokem 1939 se manželé Hrachovi přihlásili k říšskoněmecké příslušnosti. V té době byl F. Hrach navíc členem NSDAP, Svazu Němců východu (Bund Deutscher Osten), Německé kulturní jednoty (Deutscher Kulturverband). V místě brněnského bydliště (Obilní trh 10, kdyby vás to zajímalo) byl evidován ještě ve druhé půli roku 1944. Pak s rodinou mizí a po válce umírá v Rakousku.