Před světem se pouze naplno odhalila a pro dosud neinformované potvrdila submisivní pozice Československa jako sovětské kolonie; postavení, do něhož spadlo během druhé světové války v důsledku válečných operací a skrytých jednání spojeneckých velmocí. Osudově tak bylo zařazeno do sféry vlivu Sovětského svazu, jež se postupně upevňovala, až se zabetonovala do formy sovětského bloku socialistických zemí ve východní Evropě.

Právě přítomnost sovětských vojsk ve východní Evropě se stala kardinální podmínkou instalace zdejších komunistických režimů; napomohla též prosadit mocenský monopol domácích komunistických stran; představovala také úhlavníhogaranta neotřesitelné existence těchto režimů, které proto nemohly ohrozit ani případné „kontrarevoluce“ v letech 1953, 1956, 1968 a 1980.

Takové „štěstí“ nepotkalo poválečné Řecko, kde po válce  již vítězili komunističtí partyzáni; naopak bylo  jeho vrchovatou měrou proti své vůli „obdařeno“ Polsko - národ s nejpevnější katolickou vírou na světě, disponující za války  pátou největší spojeneckou armádou, převážně rolnické obyvatelstvo s tradičním protiruským až rusofobním cítěním, tvrdě lpící na zděděných políčkách, proslulé silnou opozicí a ozbrojeným podzemím, které stejně odhodlaně jako proti nacistům bojovalo až do počátku 50. let proti komunistickému režimu! Marně!

V 80. letech se situace výrazně změnila; Sovětský svaz dozrával do kritického stadia celkové krize. Degenerovaná konstrukce ekonomického a společenského systému způsobila mj. děsivé zaostávání SSSR za vyspělým světem, hrozivě zasáhlo i jeho nejprestižnější a nejdůležitější (nejnákladnější) oblast – sféru vojenství, což prokázala i nekončící válka v Afganistánu. Vážně ohrožena byla samotná podstata existence Sovětského svazu, jeho územní celistvost a perspektivní pozice ve světě apod. V této situaci bylo neodkladně nutné rychle uskutečnit – v rámci tzv. perestrojky a nového myšlení –hluboké a bolestné zásadní změny v uspořádání a fungování celého systému – v ekonomice i v politické struktuře,etc.

Bylo zapotřebí nemilosrdně se vzdát přežitých letitých stereotypů a zkostnatělých dogmat. Ústřední prioritu představovala okamžitá záchrana a obnova pozice Sovětského svazu prostřednictvím cílené modernizace. V této souvislosti přišlo na přetřes též přehodnocení dosavadních vztahů s východní Evropou. Nefunkční cenový mechanismus RVHP totiž vyvolával v jednotlivých členských zemích pochybnosti, že právě ona doplácí na nevýhodný obchod s ostatními. V SSSR sílilo přesvědčení, že za svůj export převážně surovin by na světových trzích mohl získat kvalitnější protihodnoty než v obchodu uvnitř RVHP. Východní Evropa se navíc u SSSR neustále zadlužovala a  stávala se tak  pro něj spíše neúnosnou  zátěží.