Určitým problémem je, že v případě ČEZu je hlavním podnikatelem stát, zastoupený konkrétně ministerstvem financí. Ale aspoň mohou naši politici zažít pocity, které si před více než deseti lety zažívali Američané ve svém dlouhém sporu s Vladimírem Železným a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání o investici do televize Nova. Tenkrát Američané také dlouho naráželi na – velmi eufemisticky řešeno – odlišné kulturní prostředí, což v tomto případě znamenalo výrazně vyšší toleranci státních orgánů k ekonomické kriminalitě a nedokázali pochopit tyto – takzvaně kulturní - odlišnosti.  

Vzhledem k nečinnosti domácích institucí muselo vše nakonec skončit u mezinárodní arbitráže, jejíž výsledek je dostatečně znám, stejně jako určitý – opět eufemisticky řečeno – kulturní šok, který naší tehdejší politické reprezentaci nutnost zaplatit více než 10 miliard korun způsobila.  

Dnes už i vedení ČEZu přiznává určitý kulturní problém, na který polostátní energetický gigant při své balkánské investici narazil. Zatím ovšem ředitel divize distribuce a zahraničí Tomáš Pleskač hovoří jen o kulturním rozdílu ve vyúčtování odebrané energie. Z toho je vidět, že pány ve vedení ČEZu hlubší reflexe ještě teprve čeká. Nakonec politolog a odborník na Balkán Filip Tesař tvrdí, že vedení ČEZu – na rozdíl od jiných velkých společností podnikajících v balkánském regionu, od strojírenských po pojišťovny – bylo příliš uzavřeno ve svém myšlenkovém a sociálním okruhu a nevnímalo realitu na místě.  

Pravdou samozřejmě je, že v Bulharsku je zvykem odečítat odběr elektřiny, stejně jako účtovat, měsíčně. To ale pánům z ČEZu připadalo nákladné a nevýhodné a rozhodli se tomu učinit konec. Je to všem jen jeden příklad dokládající mnohem zásadnější problém. Tím je skutečnost, že vedení ČEZu se podle všeho chovalo stejně jako doma, ovšem zapomnělo, že nebývalá vstřícnost českých politiků k jejich záměrům má určité důvody. Ty s největší pravděpodobností v Albánii nebo Bulharsku chyběly.  

Dalším ze strany ČEZu nedoceněným problémem bylo místní kulturní a sociální prostředí. Jak již někdo zmínil, Češi většinou brblají nebo nadávají po hospodách, ale nakonec sklapnou a zaplatí. Bulhaři naproti tomu vyjdou do ulic. Pánové si zřejmě myslili, že vše půjde stejně hladce jako doma. Přitom neměli ani masivní politickou podporu, ani dostatek empatie.  

Ukazuje se, že obchod není jen tvrdá kalkulace a že někdy je lepší uvažovat v dlouhodobější perspektivě a smířit se s menším, ale trvalým ziskem, než se snažit vymačkat zákazníky jako citróny. Nakonec pochvalné komentáře vrcholných představitelů ČEZu o tom, že návratnost bulharské investice předčila očekávání, hovoří za vše. Teď je jen otázkou, zda radost nebyla poněkud předčasná.  

Navzdory poučkám o fungování kapitalismu, pocházejícími ponejvíce z 19. století, které naši pravicoví komentátoři a ideologové neustále opakují, je realita 21. století i v Bulharsku poněkud jiná. Přitom signály o potřebě změnit chování již delší dobu existovaly. Bulharský premiér již v říjnu 2011 upozorňoval na to, že, že se ČEZ netěší v jeho zemi dobré pověsti. Náprava asi nebude zcela bezproblémová. Znalci Balkánu – jako třeba již zmíněný Filip Tesař – upozorňují na to, že ČEZ zhoršil na Balkáně českým investicím jméno, ačkoli ještě před pěti lety byly české peníze vnímány jako čisté a férové, například ve srovnání s ruskými.  

V každém případě by si naši podnikatelé – a zejména ti zastupující de facto stát - měli uvědomit, že sázka na rychlý zisk za každou cenu není vždy nejvýhodnější, stejně jako že všude neplatí postupy, na které si zvykli v naší kotlině.