Pak přišel Václav Havel, který se snažil oživit Masarykovský mýtus, ale i v jeho případě bylo zřejmé, že některým stranám fandí více než jiným. Prezidentská éra Václava Klause znamenala kvalitativní změnu a nezakrytou podporu jedné strany. Hranici opět významně posunul Miloš Zeman, který přišel na Hrad s vlastní stranou v zádech a od počátku všemi prostředky usiluje o to, dostat ji do parlamentu.  

Ústava sice mlčky předpokládá, že se hlava státu bude chovat jako prezident všech občanů, ale přesto není stranické chování prezidenta tak zavrženíhodné, jak to někdy z různých komentářů takzvaně pravicového tisku vypadá. Pokud prezident respektuje ústavu – což zrovna nebyl Klausův případ – nemusí být nutně jeho podpora jedné straně něco, co by ohrožovalo demokracii. Klausova podpora ODS rovněž parlamentarismus nezničila.  

Co je ovšem nepřijatelné, je oblíbená tendence našich politiků vytvářet dojem, že černé je bílé a naopak. Současný a minulý prezident si to osvojili zejména v období takzvané opoziční smlouvy, která byla ve skutečnosti vládní koalicí. Tak i dnes se prezident a jeho strana tváří, že žádná podpora neexistuje a prezident se chová přísně nadstranicky. Přitom všichni vědí, že to není pravda.  

Zemanovci vznikli jako strana na jedno použití, tedy fanklub – nebo servisní organizace - pro návrat Miloše Zemana do vysoké politiky. V minulých parlamentních volbách neuspěli, nyní jsou krůček od cíle. Miloš Zeman, aspoň podle tvrzení svých spolupracovníků počítá s tím, že by jeho strana mohla získat až deset procent. Měl by to – pokud chce hrát s veřejností férovou hru – přiznat a netvářit se, že se ho to netýká. První, co by mohl třeba udělat, je přinutit svého kancléře, aby se rychle rozhodl, zda chce být státním úředníkem nebo poslancem.  

Klamání veřejnosti hrou na nadstranickost je především prezidentův problém. Zemanovci svého guru pouze využívají. Ovšem Miloš Zeman, jak se již ukázalo, jde ve svých politických hrátkách jen tam, kam ho ostatní pustí. Bohužel ostatní politické strany, ač se cítí znevýhodněny, se nepochopitelně pořád obávají jít proti majestátu pana prezidenta, aby si tím u veřejnosti nepohoršily. Pokud budou s prezidentem tuto hru hrát dál, mohou se skutečně – až se začnou sčítat výsledky voleb – velice divit. Platí to zejména o těch stranách, které se ucházejí o stejný elektorát.