Každý třetí pozemšťan bude Afričan. Sedm z deseti obyvatel Země bude žít v megaměstě.

Historickou událostí naší doby je africká populační exploze: jedna miliarda lidí se namnoží na čtyři miliardy s přispěním nejen vysoké porodnosti, ale také snadnějším přístupem ke zdravotní péči, delší průměrnou délkou života a obecným nedostatkem, nebo spíše nedostupností antikoncepčních prostředků.

Neméně významnou změnou bude vznik nových megaměst. Když se podíváte na soudobou mapu největší a nejlidnatější města jsou rozmístěna po světě celkem rovnoměrně. Metropole jako Moskva, New York, Tokio, Káhira nebo Rio de Janeiro se nacházejí daleko od sebe v různém zeměpisném pásu a kulturním prostředí a každý kontinent má při nejmenším jedno z dvaceti světových velkoměst. V budoucnosti se vše změní. Podle projekcí Global Cities Institute během příštích osmdesáti let města svojí rozlohou a lidnatostí až dvacetkrát nabobtnají a stanou se z nich obrovská megaměsta, která se počtem svých obyvatel vyrovnají dnešní Francii, Německu nebo Velké Británii. A co je nejzajímavější, žádné z nich nebude na Americkém kontinentě, v Evropě, Číně nebo Austrálii, nýbrž v Africe a Indii. Zde jsou čtyři největší.

Lagos Nigerie 88.3 milionů

Kinshasa Dem. Rep. Kongo 83 5 milionů

Dar es Salaam Tanzanie 73,7 milionů

Bombaj Indie 67.2 milionů

Jak se bude v nich lidem žít, živořit, vegetovat, přežívat, či jak jinak lze nazvat jejich každodenní zápas o bytí a živobytí? Zatím nejlepší představu dává americký sci-fi film Soylent Green, v němž jsou zobrazeny hlavní problémy přelidnění a zhroucení civilizace. Ve čtyřicetimilionovém megaměstě dochází stále častěji k výpadkům i základních služeb. Běžné potraviny jsou tak drahé, že si je může dovolit jen skupina velmi bohatých, ostatní se musí spokojit s náhražkami. Mezi nimi je Soylent Green, údajně vyráběná z mořského planktonu, ale ve skutečnosti z lidských ostatků.

Seismické populační posuny jsou předzvěstí světových proměn politického a hospodářského uspořádání ve světě a stanou se motorem hromadného exodu ze zemí, které nebudou s to dát misku kukuřičné kaše nebo vařené rýže na stůl všem.

Pro Afričany otázka kam, nestává. Otázka je, kdy a v jakém množství se vydají na cestu. Odpověď závisí na nedostatku pracovních příležitostí, neustále se zvětšujícím počtu hladovějících, míře veder a rozsahu suchopáru. Podle zprávy Světové banky Afričané, kteří se podílejí na příčinách oteplovaní nejméně, budou postiženi jeho následky nejvíce. Možné dvoustupňové oteplení koncem století hrozí víc jak polovině z nich podvýživou a v mnoha místech hladomorem. Uvažme, že se jedná o dvou miliardách lidí. Co vidíme dnes na evropském pobřeží ve Středomoří je tudíž jen malá ukázka toho, co přijde. Co přijít musí, vezmeme-li v úvahu, že většina evropských vlád podepsala pakt OSN o migraci, který nečiní rozdíl mezi legálními a nelegálními přistěhovalci a mezi lidmi prchajícími z válečných oblastí a lidmi z krajin postižených klimatickými katastrofami.

Situace v přelidněné Indii je o to horší, že znečistění ovzduší je nezvládnutelné stejně jako rabování lesních porostů v zájmu „národního hospodářského rozvoje.“ Ekonomika sice šlape, ale víc jak čtvrtina Indů musí vystačit s dvěma dolary denně. Každý třetí chudý člověk ve světě je Ind. Univerzity poskytují špičkové vzdělání, ale každý druhý ze dvou set milionů mladých lidí, kteří v příštích dvou desetiletích budou hledat práci nemá žádnou kvalifikaci.

Zpráva indického Institutu pro energii a zdroje (TERI) odhaduje, že následkem zvyšování mořské hladiny dojde k zaplavení oblastí podél 7517 kilometrového pobřeží u Bengálského zálivu, Indického oceánu a Arabského moře. Tisíce akrů půdy v Kutchi, Bombaji a v jižní Kérale zmizí z mapy. Delty Gangu v západním Bengálsku a dalších řek skončí v díře zapomnění. Nespočetné milióny Indů budou hledat zemi zaslíbenou.

Co dělat, když se nikdo nedokáže zříci svojí důstojnosti člověka za cenu souhlasem s rasismem? Co dělat, když každý člověk – a každý národ – má současně svaté právo ochraňovat své rozdílnosti a svoji identitu ve jménu budoucnosti a ve jménu své minulosti?

Co dělat, když už přicházejí, a jak je uvítáme ? Jako uprchlíky před hladem a bídou ? Poskytneme jim útočiště jsouce si vědomi, že tím povzbudíme další miliony, aby opustily domovy a vydaly se k nám?

Co dělat? Poslat je zpět, ale jak ? Zavřít je do táborů za ostnaté dráty ? Použít sílu proti slabým a bezbranným?

Tím končí známý dystopický román Tábor svatých spisovatele Jeana Raspaila, který předjímá masový exodus z jihu na sever. Francouzský prezident posílá proti přistěhovalcům vojáky, kterých je málo a jsou demoralizovaní.

„Vím, že úkol, který vám ukládám, je nelidský“, ospravedlňuje se prezident v televizním projevu. „Zabíjet je těžké. Vědět proč, ještě těžší. Já to chápu, ale já nemám prst na spoušti a lidské tělo nešťastníka pár metrů ode mne… Moji drazí spoluobčané, ať se stane cokoli, kéž bůh nás ochraňuje… anebo nám promine.“

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele