Proč pár republikánských kongresmanů zmařilo hlasování o Obamacare v kongresu a přivodilo svému prezidentovi blamáž a politickou porážku: šlo jim o lidské zdraví nebo o peníze?

Když se někdo stane v Americe vrcholným politikem a chce jím zůstat, musí dbát na to, aby jeho válečná pokladnice se do příštích voleb naplnila. Říkejte si, co chce, ale dva milióny dolarů, což je existencionální minimum v této hyper soutěživé profesi, se přes noc neschrastí. A když se hlasuje o něčem tak důležitém jako je zdravotní péče, mana padá hojně a hustě.

Obamacare je kasa cink. Povinné pojištění zatím přihrálo víc jak třicet milionů klientů zdravotnímu průmyslu (lékařům, nemocnicím, rehabilitačním ústavům a různým službám), Big Farmě a zdravotním pojišťovnám. Jen malá část Američanů si Obamacare, která má být dostupná všem, může dovolit, a tak drtivé většině jim na ni doplácí stát. Loni vysolil sto deset miliard dolarů. Státní kasu to nebolí, bolí to poplatníky.

Bývalý prezidentský kandidát Bernie Sanders si povšiml, že pojišťovací sazby neustále rostou. Napadlo ho, že když se tohle vše sečte a přidají výdaje za Medicaid, možná by se za souhrnnou částku, rovnající se zbrojnímu rozpočtu, dalo pořídit bezplatné zdravotní pojištění.

To ovšem je anatéma pro molocha, jehož akcie zdravě a dravě rostou. Proč měnit pravidla hry, která se osvědčila? Zrušit Obamacare znamená zrušit pojišťovací povinnost a tím pádem připravit třicet milionů Američanů o zdravotní péči a molocha o třicet milionů solventních klientů; nejspíše o víc, protože co se nemusí, to se v zemi neomezené svobody nedělá, i když v tomto případě by mnozí učinili výjimku.

V loňském roce dle zjištění nevládní organizace Open Secrets dva tisíce sedm set lobbyistů zdravotního průmyslu rozdělilo vstřícným politikům dvě stě šedesát milionů dolarů, tisíc tři sta sedmdesát lobbyistů farmaceutických koncernů dvě stě čtyřicet milionů dolarů, a osm set padesát lobbyistů pojišťoven víc jak sto milionů. Počítáno v zaokrouhlených číslech.

Při odměňování se přihlíží k postavení ve straně, v zastupitelských sborech a významu prokázaných služeb, zejména při hlasování o zákonech. Systém připomíná říkanku vařila myšička kašičku.

Kongresmanů je čtyři sta třicet pět, senátorů sto. Ze souhrnné many šesti set milionů dolarů lví podíl dostali republikáni, kteří drží otěže v rukách jak v kongresu, tak v senátě.

To je úctyhodná částka. Pomněme, že základní článek víry na K. Street ve Washingtonu, kde jsou kanceláře většiny lobbyistů, zní Who pays the piper calls out the tune. Kdo platí muziku, může tancovat.

V úvodu uvedenou otázku ponechávám k posouzení čtenářům. Ti hloubavější by si mohli přibrat doplňující hádanku: kdo vlastně způsobil tu velkou politickou porážku prezidenta Trumpa v kongresu?