Nic nového, jen zopakují známá stanoviska. Proto vrcholnými schůzkami protažení novináři orlím zrakem sledují jejich bezděčná gesta, prozrazující jejich vnitřní pocity, když si vyměňují ostny. Barbs and body language.

Hned na začátku tiskové konference Merklová řekla, že je lepší mluvit jeden s druhým, nežli jeden o druhém. Byl to osten do Trumpa, který během prezidentské kampaně ji obvinil, že ničí Německo, protože otevřela hranice přívalu cizinců.

Trump se skryl za pokerovu tváří. O něco později prohlásil, že imigrace je výsada, a ne právo. Merklová předstírala, že se dívá do poznámek. Ale, když se pak Trump zmínil o radikálním Islámu, už se neudržela a potřásla odmítavě hlavou.

Odpovídaje na otázku novináře o údajném odposlouchávání jeho hovorů během loňské kampaně, se Trump obrátil k Merkové a poznamenal: aspoň máme možná něco společného. Byla to narážka na aféru z roku 2013, kdy vyšlo najevo, že americká špionážní služba napíchla Merklové telefon, což podle zatím nepodložených zpráv měl rovněž odfajfkovat Obama.

Kancléřka stáhla rty a neřekla na obranu svého přítele Baracka ani slovo.

Pozorovatelé se shodují, že tisková konference byla nejvřelejšími okamžiky setkání. Nakonec Merklová a Trump si přece jen podali ruku. Poprvé na veřejnosti před kamerami. Budou mít k tomu další příležitost na letním summitu G-20 v Německu. Kancléřka prezidenta pozvala, a ten slíbil, že se dostaví.

Roztají do té doby mezi nimi ledy ? Nebo si Donald myslí, že Angela je byvší a počká si na jejího nástupce ?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami