Byla to náhoda, v pátek jsem si tam dal párek v rohlíku a chtěl svou oblíbenou kremžskou hořčici. Byla k mání. „Chlapi se po ní hodně ptali a tak jsem ji koupila,“ řekla mně k tomu sympatická žena za prodejním okénkem. Nikde však nevidím prodejní dobu. „Tak ve všední dny máme otevřeno tak od osmi do pěti, šesti odpoledne, jak jsou lidi, ale jednou už jsme tady byla i do devíti do večera. V sobotu a v neděli otvírám tak v pět odpoledne a bývám tu tak do deseti, lidi se sem naučili chodit na punč. Jedeme zkrátka podle lidí,“ objasnila.

Heslo náš zákazník, náš pán tady berou vážně. „Hodně se lidi ptali po smaženém sýru v housce, a tak ho budou mít,“ zdůraznila prodavačka. Ona správně pochopila, že pokud se chce uživit, tak musí mít zákazníky a když chce, aby se k ní naučili chodit, tak jim musí vyjít vstříc.

Za socialismu to pamětníci znají, zavíralo se v šest, ale už ve tři čtvrtě na šest na Vás řval personál, že nic nedostanete, protože zavírají. Dokonce si pamatují z tehdejšího humoristického a satirického časopisu Dikobraz příspěvek čtenáře, který si stěžoval na to, že ho personál prodejny před koncem otevírací doby doslova násilím vytlačil z prodejny. Ono vůbec chtít po prodavačích, hospodských atd. něco navíc bylo rizikové. Člověk se dočkal i nadávek, ať neotravuje, bere co je, nebo ať vypadne a nezdržuje.

Přitom vysvětlení je jednoduché. Za socialismu chyběla motivace lidí k tomu, aby pracovali pořádně, nic je k tomu nenutilo. Všichni měli práci a pak ta práce podle toho vypadala – katastrofálně. Představy o tom, že budou všichni uvědoměle pracovat pro druhé, byly neskutečně stupidní a žádný normální člověk je nebral vážně. Praxe také dokázala, že taková hloupost nefunguje. Komunisté to však nechápali a ve své omezenosti si mysleli, že lidi změní i za cenu brutálního násilí. Podobě jako nacisté chtěli vytvořit ideální společnost a výsledky byly tragické.

Dal jsem jen malý důkaz toho, že kapitalismus umí zařídit kvalitní prvotřídní služby a teror k tomu nepotřebuje. Stačí tlak ve stylu, když se nebude snažit, skončíš.

Kdysi jsem slyšel takové pěkné srovnání. Kapitalismus je závod v běhu, kde závodníci odstartují, a každý chce vyhrát, být první v cíli. Čili tohle je normální.

Kdežto socialistický závod v běhu vypadá asi takto. Závodníci odstartují, ale nikdo nesmí vyčnívat z řady a do cíle musí doběhnout stejně. Všichni to tedy mají na háku, což samozřejmě normální není.