Osud nebohé Litvy pod moskevskými násilníky přesvědčivě dokládá spisovatel Jan Beneš v knize Zločiny genocidy, s podtitulem Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR. On, také Luboš Švec v díle Dějiny Pobaltských zemí, a mnozí další jasně dokazují, že Rusové řádili v Pobaltí srovnatelně a možná ještě hůř jako Němci v Protektorátu Čechy a Morava.

Jaký osud nachystal Sovětský svaz pro nebohé Pobalťany? Genocidu! Vždyť co jiného byly plány NKVD na masové deportace zdejších obyvatel na nehostinnou Sibiř. Pravdou je, že během roční sovětské okupace v letech 1940 a 1941 zavraždili ruští bolševici na 75 tisíc Litevců, další desetitisíce obyvatel této pobaltské země včetně žen a malých dětí sovětské orgány deportovaly za nelidských podmínek, stejně jako nacisté Židy, na Sibiř a do gulagů. Jen pro srovnání z Litvy mělo být násilím vyvezeno na sedm set tisíc lidí z třímilionového národa, této hrůze zabránila jen válka. Krutý osud přichystali komunisté litevským lékařům, učitelům, právníkům, podnikatelům armádním důstojníkům atd., čili šlo o plánovanou likvidaci místní inteligence. Jaksi to připomíná nacisty plánované vyčištění českých zemí od Čechů, kdy zůstat měli jenom ti poněmčení schopni.

Podle Dějin Ruska 20. Století, které editoval profesor Andrej Zubov, tvořili jednotky sovětského komunistického gestapa NKVD z 77% etničtí Rusové, čili svádění komunistických zločinů na neruské národnosti SSSR neobstojí.

Ruští bolševici dokonce masakrovali i děti na táboře. V Rainaiském lese našli místní obyvatelé po jejich odchodu 76 mrtvol mladých chlapců – skautů. Dvě těla měla z úst vytržené jazyky, u čtyř pak chyběly vyrvané genitálie. Třem z těl někdo z katů vložil penis do úst. Řad těl měla deformované nosy, roztříštěné hlavy a rozdrcené čelisti. Chlapci byli postříleni typicky bolševickým způsobem - kulkou do týlu. Jeden hoch měl zatlučený dřevěný kolík do oka. Nevím o případu, že by Němci v českých zemích v protektorátní éře někde vyvraždili někde dětský tábor.

V Panevežysu nastal při ústupu Rusů masakr. Jednotky rudoarmějců povraždily několik desítek dělníků ve zdejších továrnách, lékaře a personál ve zdejší nemocnici, zdravotní sestra Zinaida Kanevičiene byla znásilněna a umučena. Stalo se 26. června 1941.

Ve věznici Kretinze po sobě komunistické stvůry nechaly mučící kůl. Vězeň byl k němu přivázán ocelovým lanem, pálen, natírán kyselinou solnou, bylo mu uřezáno pohlaví a vypíchány oči.

Na krutost bolševiků vzpomíná i Litevka Malvina Pranaitieneová. „Rodiny roztrhali od sebe, děti byly odvedeny od rodičů. Spolu s dalšími ženami jsem cestovala v přecpaném dobytčáku, kde bylo pouze jedno vědro na tělesnou potřebu, pitná voda žádná. K jídlu jsme nedostávaly nic.“ Jako cesta do Osvětimi, že. Nakonec je po začátku války odvedli z vlaku a zavřeli do nějakého lágru, kde ležely na betonové podlaze zesláblé bez jídla a nakonec se nemohly ani hýbat. Nelze se tedy divit, že ony ženy 29. června uvítaly německé vojáky jako osvoboditele. Nutno říct, že vojáci Wehrmachtu se k nim zachovali lidsky, dali jim najíst a nechali je prohlédnout a ošetřit lékařem.

Důkazem likvidace Pobalťanů jsou tato čísla. V roce 1940 před začátkem sovětské okupace žilo v Lotyšsku 75% Lotyšů, v roce 1991 při obnovení nezávislosti pak pouhých 52%. V Estonsku žilo v roce 1940 90% Estonců, v roce 1991 pak už jen 65%. Rusové se v Pobaltí dopustili zločinů systematického vyhlazování místních obyvatel.

Nutno také uznat, že odboj Litevců, Lotyšů a Estonců proti rudé diktatuře byl daleko rozsáhlejší než antinacistické odbojové hnutí v Čechách a na Moravě. Místní partyzáni zvaní lesní bratři bojovali v Pobaltí ještě v padesátých letech a zlikvidovali desítky tisíc komunistů a jejich přisluhovačů. Za to jim patří uznání.

Okupace Čech a Moravy nacistickým Německem v devětatřicátém roce byla velkou tragédii, ovšem stejným neštěstím byla okupace Pobaltí o rok později komunistickým Ruskem. Ale třeba bloger Jaromír Petřík k násilnému obsazení Litvy, Lotyšska a Estonska masovým vrahem Stalinem už dříve uvedl, že když jde o zájem státu, jde morálka stranou. Aha, takže masové deportace Pobalťanů a vraždy žen a dětí jsou zřejmě v pořádku. Ale takhle mohu omluvit i Adolfa Hitlera, také jemu se jednalo o zájem státu, a tedy morálka šla stranou.

Já to cítím takto, normální člověk, který prožil nějaké neštěstí, například ztrátu blízké osoby, tak má pochopení a soucit, pro druhého, kterému se stane totéž. To je normální slušné lidské jednání. Pokud tedy někteří čecháčci hájí okupaci Pobaltí, jsou to bezcitné zrůdy a takoví si události typu nacistické okupace plně zaslouží. Není důvod mít s nimi žádné slitování.