Izraelský parlament prohlásil zemi za výlučně Židovský stát, Jeruzalém za jeho jednotné a nedělitelné hlavní město a budování židovských osad za národní zájem. Arabština už nebude druhým oficiálním jazykem, nicméně jí zůstane zvláštní status a Arabové budou mít i nadále právo s ní mluvit na úřadech, u soudů apod.

Připomínám, že v tzv. první čs. republice se Němci podíleli na celkovém počtu obyvatel asi 20%, stejně tak jako Arabové v Izraeli. A němčina u nás také nebyla druhým oficiálním jazykem, ale Němci mohli mluvit svoji řečí v úředním styku v místech, kde jich žilo více než 20%. Takže proč by měla být arabština úředním jazykem v Izraeli?

Co se týče Jeruzaléma, tak by byla hloupost uměle rozdělovat město, které bylo v historii až na krátké období v letech 1948 – 1967 jednotné. Jedna smutná zkušenost s východním a západním Berlínem by nám měla stačit. Připomíná se, že podle rozhodnutí Valného shromáždění OSN z roku 1947 měly v oblasti vzniknout dva státy, židovský a arabský a Jeruzalém měl být samostatný se zvláštním statusem. Nicméně toto opatření bylo míněno jako dočasné a po deseti letech se jeho obyvatelé měli hlasováním rozhodnout, kam chtějí patřit. A vzhledem k tomu, že už od začátku 20. století ve Svatém městě převažovali Židé, je jasné, jak by takový plebiscit dopadl.

Židovský stát také zaručuje svým obyvatelům bez rozdílu lidská práva včetně možností svobodně vyznávat své náboženství. V listopadu 2015 jsem se v Izraeli osobně přesvědčil, že muslimové mají naprostou náboženskou svobodu včetně toho, že mají pod svoji správou Chrámovou horu v Jeruzalémě, kde se nacházejí jejich posvátná místa Skalní dóm a mešita al - Aksá. Arabové také mají v Izraeli své školy, svá média, mohou být voleni do obecních zastupitelstev a mnozí z nich jsou i starostové. Na druhé straně mají proti Židům výhodu, že nemusí sloužit v izraelské armádě.

Teď porovnejme situaci v Izraeli například s islamistickým Iránem. Toto se píše ve výroční zprávě Amnesty International z let 2016/2017. „Příslušníci náboženských menšin, například vyznavači Bahá’í, súfismu, Yaresan (Ahl-e Haq), muslimští konvertité ke křesťanství, sunnité a bývalí šíité, kteří se stali sunnity, čelili diskriminaci v zaměstnání, omezení přístupu ke vzdělání a omezení svobody praktikovat svou víru. Existují zprávy o zatčení a uvěznění několika desítek vyznavačů Bahá’í, konvertitů ke křesťanství a příslušníků jiných náboženských menšin, mimo jiné z důvodu poskytování vzdělání studentům víry Bahá’í, kterým je jinak přístup k vyššímu vzdělání upřen.

Pokračovalo ničení posvátných míst vyznavačů Bahá’í, sunnitů a súfistů, například pohřebišť či míst pro náboženská setkávání, prováděné orgány veřejné moci.

V srpnu byl revolučním soudem v Teheránu odsouzen k trestu smrti Mohammad Ali Taheri, a to za trestný čin „šíření zkázy na tomto světě“ („spreading corruption on earth“), který spočíval v založení duchovní doktríny a skupiny zvané Erfan-e Halgheh. Pan Taheri byl již v roce 2011 odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody, 74 ranám bičem a pokutě za údajnou urážku posvátných věcí islámu („insulting Islamic sanctities“).[9] K odnětí svobody bylo odsouzeno také několik jeho následovníků. V prosinci Nejvyšší soud rozsudek nad panem Taherim pro nedostatky ve vyšetřování zrušil a vrátil případ k projednání prvoinstančnímu soudu.“

Je proto velmi pokrytecké kritizovat Izrael navíc lživě obviněného z údajného porušování lidských práv Arabů, když arabské a muslimské země zacházejí s náboženskými a etnickými menšinami daleko hůř než Židovský stát. Dokonce není neobvyklé, že v některých státech s islámskou většinou obyvatelstva se konverze ke křesťanství trestají smrtí. To se ovšem tak nějak obecně přehlíží. Je proto licoměrností vytýkat Izraeli tento zákon, který pouze upřesňuje pravidla a říká pravdu.

Jan Ziegler