S Tomasem se známe už delší dobu, já se zajímám o dějiny Pobaltí a do řeči jsme se dali v jedné útulné hospůdce v přímořském letovisku Palanga, kde jsem byl kdysi na dovolené. Je to takové moje hobby, já se rád v cizině bavím s místními, protože tak se člověk dozví hodně zajímavých věcí. Potěšilo ho, že se orientuji v historii jeho rodné země a jsme dále ve spojení.

Nedávno mně napsal zajímavé úvahy o problémech, které mají Pobalťané s ruskou menšinou. „U nás je Rusů asi jenom šest procent, tak my se jimi moc nezabýváme. I u nás jsou však někteří lidé na ně a ruštinu hodně alergičtí. Horší je to však v Estonsku a Lotyšsku, kde jich žije více než čtvrtina. Obecně se v pobaltských republikách rozlišuje mezi Rusy, kteří zde žili do sovětské komunistické okupace v roce 1940 a těmi, kteří k nám přišli později. Ti první získali okamžitě po vyhlášení nezávislosti občanství Litvy, Lotyšska a Estonska, ti druzí musí splnit zákonné podmínky pro jeho udělení. Oni sem přišli v podstatě za lepším životem, než měli doma v Rusku, čili to byli takoví ekonomičtí migranti, a ty, pokud Vím, nechcete ani u Vás v České republice,“ řekl Tomas.

Dále upozornil na fakt, že oni se k nepřátelské menšině zachovali velkoryse, když jí umožnili zůstat. „Vy Češi jste Němce po válce vyhnali, takže nás nebudete poučovat o tom, jak my se máme chovat k Rusům, Oni nás okupovali, zavraždili na sto tisíc Litevců, mezi nimi například i skauty na letním táboře, které předtím brutálně mučili. Jsou známé i případy, kdy ruští vojáci při ústupu vraždili personál v nemocnicích, když sestry předtím znásilnili. A odmítají se za svá zvěrstva omluvit, takže my Litevci máme problémy se k nim chovat normálně. Uvedu ještě jeden takový případ z roku 1986. Tehdy jsem chtěl jet domů z Rigy vlakem a tak jsem si na nádraží kupoval jízdenku. Mluvil jsem lotyšsky, ovšem pokladní na mě začala křičet, že mám mluvit rusky, protože mně nerozumí.“