Aby bylo jasné, vážím si každé babičky, která na stavbu Národního divadla dala třeba jen jednu zlatku, přestože sama měla málo. O takových platí novozákonní Ježíšovo podobenství o vdoviných haléřích. Boháči dávali do chrámové pokladnice velké peníze, kdežto nemajetná vdova tam dala jen dvě malé mince. Podle Markova evangelia Ježíš řekl: „Ta chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Všichni ti boháči dávali z peněz, které jim přebývají. Chudá vdova dala všechno, co měla.“
To je samozřejmě hezké a taková vdova si z lidského hlediska zaslouží uznání. Jenomže pragmaticky musíme uznat, že v případě pražského Národního divadla byly velké dary rozhodující. Sám rakouský císař a český král František Josef I. věnoval celkem před požárem i po požáru 34 tisíc zlatých. Pro srovnání zedníci, kteří divalo stavěli, si denně vydělali jen o něco víc než jednu zlatku. Velkou sumou přispěl podle webu Národního divadla i kníže Lobkovic, který na ně věnoval 6 tisíc zlatých.
Mimořádným mecenášem národní kultury byl i velký český vlastenec kníže Karel III. Schwarzenberg z orlické větve rodu, který se velmi zasazoval o stavbu moderní budovy pro české divalo v Praze a také byl místopředsedou muzejního spolku českého muzea.
Čili česká šlechta i panovník mají stěžejní zásluhu na postavení Národního divadla v Praze, které by bez jejich peněz nevzniklo. A právě v těchto dnech si připomínáme 150 let od položení základních kamenů jeho budovy.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV