Je vůbec drzost, že si odboráři dovolují nařizovat skupině lidí, která s nimi nemá nic společného, jaké mají platit daně. V tom případě tedy navrhuji v rámci snížení schodku státního rozpočtu zavedení solidární daně pro členy odborů ve výši 10% jejich hrubé mzdy.

Problém je, že návrh odborů by se mohl dotknout lidí, kteří tak tak přežívají a rozhodně si nemohou moc vyskakovat. Vedení odborů se bije v prsa, jak hájí zájmy prostých lidí, ale přitom je existenčně ohrožuje.

Uvedu příklad, jistý venkovský hostinec na Českobudějovicku má pronajatý Pepa, který točí dobře ošetřené pivo a nabízí výborné domácí klobásky. Má svoji klientelu, přežívá a zatím je spokojený. Jenomže v případě zavedení minimální daně a případně zvýšení dalších odvodů už by tu svoji hospodu neutáhl. Takže by hospodu zavřel a místní by neměli kam chodit na pivo. A to samé se týká i malých vesnických obchodů a dalších drobných provozoven, jako jsou krejčovství, opravny obuvi a další. Jejich provozovatelé jsou rádi, že přežívají a další platby by je zničily.

Proto boj, který za zájmy živnostníků zahájil Daniel Vlček, je mně sympatický. I z toho, důvodu, že pan Vlček je sám živnostník, takže věřím, že jim může pomoci, protože tuto problematiku dobře zná. To je velký rozdíl proti některým jedincům, mezi něž patří například Bohuslav Sobotka, kteří přišli do Poslanecké sněmovny rovnou ze školních lavic.