V době jeho dokončení byl fim zcenzurován. Jeho uvedení do kin přišlo v době tureckého totálního „uzavření se“ řešení kurdské otázky. Na filmovém festivalu v Istanbulu musel být uveden místy v „začerněné“ podobě. Symboly a obrazy kurdského odporu musely zmizet. Mimo Turecko je ale promítán necenzurovaný a získal řadu ocenění. Promítá se i ve Spojených státech. Tam poskytl Kazim Öz rozhovor webu „Ahval"“ který jej nadepsal titulkem – „Může se Turecko skutečně vypořádat s maskarem v Dersimu?“

Kazim, který sám pochází z Dersimu, popisuje historii filmu, jeho vzniku a peripetií, a vysvětluje, proč až třetí generace mluví o prožité bolesti. První mlčí a chce zapomenout, druhá popírá, až ta třetí má sílu promluvit. Stejný jev byl pozorován i u těch, kteří přežili nacistické koncentrační tábory. I hlavní hrdina filmu je vnuk děvčátka, které kdysi přežilo Dersim.

Dnes bohužel opět vidíme, že Turecko se nepoučilo. Znovu nastoupila cenzura. Což je jev nejen turecký. Můžeme jej opět pozorovat i v Německu. A už ji znovu máme i u nás, kde byly před prezidentskými volbami na čas blokovány na facebooku i ParlamentníListy.cz.

V roce 1938 by to byl Dersim – nyní je to Afrín

Mysleli jsme si, že válka v Sýrii skončila. Že Rusové pomohli Asadovi zvítězit nad Islámským státem. Jenže před dvěma týdny se militanti Islámského státu (IS) vrátili. Spolu s tureckou armádou napadli kurdskou provinici Afrín na severu Sýrie.

Pročítám weby, sleduju zprávy a děsí mě to mrazivé ticho z oficiálních míst. Skutečné velmoci mlčí. Jako když nacistická vojska 15. března 1939 obsadila zbytek okleštěného Československa. Prezidenti, premiéři, ministři zahraničí a obrany od Západu až na Východ jsou k turecké agresi němí. Nikdo nic podstatného ani nedělá, ani neříká. Maximálně vysloví „politování“ nebo větu jako „jsme nešťastní“. Vzorem planých žvástů je ministerstvo zahraničí USA. Po něm papouškuje Západ. I Vladimír Putin jako by zamrzl; prezident Ruska, které Sýrii pomohlo vyhnat džihádisty.