Ústavní stížnost podala advokátka Mgr. Jana Zwyrtek Hamplová, která požádala soud, ať využije ustanovení zákona o Ústavním soudu pro případ, kdy obsah ústavní stížnosti svým významem podstatně přesahuje zájmy jednoho člověka, a požádala rovněž o to, aby plénum zahájilo řízení o zrušení pandemického zákona, protože důvody pro tento postup existují. Ústavnímu soudu současně vysvětlila své motivy pro tento postup, jehož výjimečnost si plně uvědomuje. Jejím motivem je především snaha zabránit opakovanému politickému zneužívání pandemického zákona, když proti opatřením, která jsou vydávána podle něho, jer nemožná efektivní právní obrana, neboť rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přicházejí pozdě, a nemohou jakkoli bránit nezákonnostem. Desítky zrušených opatření bez faktického efektu to podle stěžovatelky dosvědčují. Ústavní stížnost navrhuje zrušení dvou Opatření, a to opatření přikazující nošení roušek, a opatření účinné od 30.9.2021, opět omezující pohyb a přikazující řadu dalších věcí, a navrhuje, aby se Ústavní soud v dané souvislosti zabýval pandemickým zákonem jako celkem. Ústavní soud může, ale nemusí tuto stížnost přijmout, protože přijetí podobného návrhu od jednotlivce je velmi výjimečné.

Mgr. Jana Zwyrtek Hamplová: „Jsem si vědoma, že ústavní stížnost je procesně odvážná, ale nemohu se už nečinně dívat na to, jak se pandemického zákona zneužívá, a jak rušení nezákonných opatření přichází pozdě, a to za situace, kdy tu není objektivně ani stav epidemie, ani stav pandemie. Proto považuji aplikaci pandemického zákona za jasné zneužití veřejné moci, když opomíjím, že pandemický zákon jako celek považuji za protiústavní.“

Z textu ústavní stížnosti:

K opatření účinnému od 30.9.2021:

„Opatření mně a každé další fyzické osobě přikazuje jednání, které je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, spočívající

a) v povinnosti podrobovat se opakovaně a bezdůvodně lékařským úkonům bez toho, že bych byla nemocná, a sama se pro tyto úkony svobodně rozhodla
b) v povinnosti seznamovat se svým zdravotním stavem a absolvování zdravotních úkonů široký okruh osob odlišných od mého lékaře
c) v povinnosti informovat o svých osobních údajích, které jsou vyžadovány na potvrzeních, neurčitý okruh osob bez zajištění důvěrnosti těchto údajů
d) v bezdůvodném omezení svobody pohybu v případě neakceptování protiústavních příkazů, a to bez ohledu na to, že jsem zdráva

a to bez toho, že by na některé části území České republiky byla vyhlášena epidemie k tomu příslušným orgánem, z čehož dovozuji, že není-li vyhlášená na žádné části území epidemie, nemůže fakticky existovat ani pandemie. I kdybychom odhlédli od formálního vyhlášení, pak stav počtu nemocných na území ČR nesplňuje ani částečně léta uznávané početní hodnoty epidemie, a už vůbec ne ani pandemie.“

K opatření o nošení roušek:

„Odmítám jako zdravý člověk za neexistence vyhlášené epidemie jakékoli nemoci, a za situace protiústavně vyhlášeného stavu pandemické pohotovosti onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2, omezovat své dýchací cesty ochranou dýchacích cest“.

„Každé omezení ústavně garantovaných práv musí mít závažný důvod, a ten nyní již řadu měsíců neexistuje, přesto je s právy občanů, tedy i mými, zacházeno tak, jako by důvody k jejich omezení existovaly.“       

„Dále namítám, že neexistuje žádný odborný podklad, který by mohl posloužit jako odůvodnění, že nošení ochranných pomůcek skutečně zabraňuje šíření předmětné nemoci.

Jako fyzická osoba jsem se snažila získat od odpovědných subjektů příslušné informace, abych se přesvědčila o tom, že zásahy do mých ústavně garantovaných práv jsou alespoň částečně důvodné. Požádala jsem MZ ČR a Lékařskou komoru o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které k této ústavní stížnosti přikládám. Do dnešního dne mi nebyly informace poskytnuty, přestože již k jejich poskytnutí uplynula zákonná lhůta. Jako žadatel si to vysvětluji oprávněně tak, že těmi informacemi dotazovaní nedisponují“.

K pandemickému zákonu:

„Pokud jde o stav pandemické pohotovosti, která byla vyhlášena zákonem  94/2021 Sb., zákon o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“), toho vyhlášení nelze akceptovat, a to z těchto důvodů. Podle § 1, odst. 3 „Dnem nabytí účinnosti tohoto zákona je vyhlášen stav pandemické pohotovosti. Stav pandemické pohotovosti lze ukončit či znovu obnovit usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh vlády nebo jedné pětiny všech poslanců. Usnesení o ukončení stavu pandemické pohotovosti a jeho obnovení se vyhlašuje ve Sbírce zákonů.“

Dané ustanovení nelze akceptovat z těchto důvodů.

a) Svěřuje rozhodování odborné otázky do rukou sněmovny Parlamentu ČR, tedy do rukou politického subjektu, když o těchto otázkách by měly rozhodovat orgány hygieny (státní správa) tak, jak rozhodují o otázkách epidemie. 

b) Stav pandemické pohotovosti nemá v tuto aktuální dobu po řadu dnů, a to až do počtu 30, kdo řešit, protože zasedání nové Poslanecké sněmovny svolá po sněmovních volbách prezident republiky do 30 dnů od voleb, a neučiní-li tak, sejde se sněmovna 30. den po dni voleb; to znamená, že tu zde aktuálně fakticky není k dispozici orgán, který by byl oprávněn rozhodovat o stavu pandemické pohotovosti, vyhlášeném zcela neobvykle formou zákona, namísto aby se tak stalo rozhodnutím k tomu oprávněného orgánu hygieny, která funguje nepřetržitě

Nelze akceptovat, aby zde existoval stav, kdy o stavu pandemické pohotovosti nemá až 30 dnů kdo rozhodovat. 

Pandemický zákon dále obsahuje další, ústavně neakceptovatelné části, spočívající v těchto skutečnostech:

a) Svěřuje pravomoc obdobnou vyhlášení nouzovému stavu jednomu ministerstvu bez potřeby tento stav v pravidelných časových úsecích přehodnocovat a odůvodňovat; stav pandemické pohotovosti je tak přísnější než nouzový stav, a není přes svou výjimečnost a zásadní zásahy do práv občanů nijak časově limitován

b) Zavádí ve svém textu totiž stav pandemické pohotovosti obdobný nouzovému bez povinnosti tento stav jakkoli a kýmkoli revidovat, a to bez ohledu na to, zda stav pandemické pohotovosti skutečně existuje či vůbec kdy existoval; tvrdím, že stav pandemické pohotovosti zde nikdy neexistoval, protože vykazovaná čísla nikdy nesplňovala ani dlouhodobě uznávané podmínky stavu epidemie

c) Existence a trvání tohoto stavu pandemické pohotovosti je svěřena politickému orgánu, nikoli nezávislé státní správě; v dané oblasti je politické rozhodování nepřípustné, protože svěřuje rozhodování vítěznému volebnímu uskupení (o trvání pandemické pohotovosti rozhoduje poslanecká sněmovna, a to na návrh buď pětiny poslanců, nebo na návrh vlády, tedy trvání nebo zrušení stavu pandemické pohotovosti ovládá politická většina)

d) Zákon svěřuje v § 2 stejnou pravomoc hned třem subjektům, aniž jakkoli stanoví jejich hierarchii. Tak se teoreticky může stát, že kterýkoli z třech jmenovaných subjektů vydá mimořádné opatření upravující stejnou otázku. Do státní správy v tak významné věci to vnáší nepřijatelnou zmatečnost, neboť otázky pravomoci musí být jasně dány. Místopisné rozdělení na této zmatečnosti nic nemění. K opatření podle § 2 pak ještě musí dát souhlas vláda, což činí otázky pravomoci a právní obrany ještě více zmatečné. 

e) Zmatečnost zákona zvyšuje ustanovení § 4, které uvádí, že pravomoci podle zákona o ochraně zdraví nejsou pandemickým zákonem dotčena; to ještě více zvyšuje nepřehlednost právní úpravy, a to v tak závažné otázce, jako je ochrana zdraví a omezování jinak garantovaných občanských práv; cílem by měla být jednotná právní úprava v zákoně o ochraně veřejného zdraví, kde se rozhodování stane profesionálním, v jedné linii, tedy odebere se politikům, kterým byla takto částečně a nekoncepčně svěřena, a právní úprava bude srozumitelná běžnému občanovi s jasnou a reálnou možností právní obrany  

f) Pokud jde o úpravu přestupků, pak stanovení sankcí je v rozporu se zásadou proporcionality, protože jejich faktický význam není sankcionovat přiměřeně porušení zákona, ale zastrašit zcela neadekvátní výší; výše sankcí vůči fyzickým osobám je zcela neadekvátní a absolutně nepřiměřená

Proto současně navrhuji, aby se Ústavní soud ČR zabýval v rámci projednávání této ústavní stížnosti obsahem zákona 94/2021 Sb., zákon o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, a svým rozhodnutím přispěl k výrazné nápravě nepřehledné, nesrozumitelné a protiústavní právní úpravy, která byla přijata nahodile, bez rozmyslu, odborné otázky svěřila zcela nestandardně do ruky politikům, právní úpravu učinila zmatečnou, a umožnila realizovat svévoli ministerstva zdravotnictví, které bez ohledu na práva občanů a bez ohledu na to, zda si jeho opatření aktuální stav vyžadoval, a dokonce bez ohledu na názory Nejvyššího správního soudu ČR.

Kt?erá ústavní práva jsou porušována:

Je porušován Článek 1, LZPS, který uvádí, že „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“.

Je porušován Článek 3, LZPS, odst.1, který říká, že  „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“.

Je porušován Článek 4 LZPS, odst. 3 a 4, které říkají, že „Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.“, a že „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“

Omezení popsaná v této stížnosti jsou hrubě zneužívána k nátlaku na podstoupení plošného očkování, k uzavírání obchodních transakcí se soukromými subjekty (testy, vakcíny), k přikazování povinností, které neodpovídají aktuální situaci v zemi (nošení roušek a další), nedůvodně se odlišují osoby očkované a neočkované za situace dobrovolného očkování.

Je porušován Článek 7 LZPS, který říká, že „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem“, a dále že „Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.“

Popřením důvěrnosti údajů o zdravotním stavu a jejím pohybu a evidence tohoto pohybu je porušen odst.1, ponižujícím zacházením je vyptávání se na zdravotní stav u vstupů do jakýchkoli prostor, nošení ochrany dýchacích cest bez reálného opodstatnění je medicínsky neodůvodněnou šikanou a ohrožováním zdraví (vdechování vydechnutého vzduchu), sledování pohybu osob a jejich identifikace kdekoli je rovněž za daných čísel nemocných neobhajitelná.

Je porušován Článek 10 LZPS:

1. Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
2. Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
3. Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Jakýkoli pořadatel akce, zaměstnavatel, vlastník obchodu, kulturního zařízení, je dnes oprávněn vyžadovat informace o mém zdravotním stavu, o tom, jaké očkování jsem absolvovala či neabsolvovala, zda jsem prodělala či neprodělala nemoc Covid 19, identifikovat mne, tím mapovat můj pohyb, tedy svoboda pohybu a ochrana osobních údajů včetně údajů o zdravotním stavu a realizovaných zdravotních úkonech jsou dnes zcela popřeny.

I jako zdravému člověku je mi zapovězen vstup do většiny veřejně přístupných prostor, a aby mi umožněn byl, jsem vedena k respektování nedůvodných mocenských příkazů.

Tím je zcela popřen další Článek, Článek 14, odst.1, který říká, že „Svoboda pohybu a pobytu je zaručena.“

Dnes je svoboda pohybu a pobytu odepřena jedné skupině osob, včetně mé osoby, a to jen proto, že odmítám akceptovat porušování mých ústavně chráněných práv, a prokazovat se údaji o svém zdravotním stavu, o zdravotních úkonech, a ve veřejných prostorách mimo ubytovacích se identifikovat.

Protože zastávám názor, že

1. praxe ukázala, že pro ochranu zcela základních práv občanů naprosto nepostačuje postupovat právní klasickou cestou, kterou předpokládá pandemický zákon, protože soudní pomoc přichází pozdě, a je tedy zcela neefektivní, neúčinná, tedy de facto neexistující, což je násobeno programovou neúctou zákonodárců k názorům Nejvyššího správního soudu ČR
    
2. obsah této ústavní stížnosti vysoce přesahuje zájmy jen mé osoby, ale dotýká se milionů občanů České republiky, řešících stejné nebo obdobné problémy
    
3. zákon č. 94/2021 Sb., Zákon o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů nesplňuje ani základní kritéria právní normy tohoto druhu, zasahující tak fatálně do života celé společnosti a všech subjektů

je na místě, aby se situací zabýval Ústavní soud ČR, a vnesl do aplikace práva řád, a obnovil víru občanů ve spravedlivé a srozumitelné rozhodování v dnešní složité době.

Ani v době, kterou prožíváme, nelze rezignovat na základní hodnoty právního státu, nelze škrtat a omezovat základní práva občanů bez rozmyslu, bez jasných a objektivních důvodů, nelze přehlížet, že objektivní situace je diametrálně jiná, než se tvrdí, a nelze přihlížet k tomu, jak se právo stává nástrojem politické svévole na základě jasných lží.

Podle mého názoru nastal čas, aby Ústavní soud vnesl do současné situace jasné mantinely, jak se základními lidskými právy nakládat, a měl by základní lidská práva začít chránit.

Může k tomu využít řízení o této ústavní stížnosti, shledá-li její obsah za důvodný.

Mgr. Jana Zwyrtek Hamplová